Nezapomenutelný polibek

51. kapitola

„Ne, to není možné!" nechtěla tomu Samantha věřit. „Ale ano je to možné! Jorge zemřel díky mně!" smál se Adrian. „Ale vždyť...vždyť jsem tehdy do té lékárny měla jet já!" vzlykala Samantha, „takže si chtěl zabít mě?" zeptala se vyděšeně. „Ale, blázínku, tebe bych přeci nezabil!" zasmál se Adrian, „vždyť tě miluju!" chtěl ji pohladit po tváři, ale Samantha se nenechala. Adriana to urazilo, ale snažil se zachovat klid, aby jí mohl všechno vysvětlit: „Víš, Sam, bylo to takhle! Toužil jsem po tobě od první chvíle, co jsem tě uviděl, jenže ty ses zamilovala do mého hloupého bratra! A tak jsem to nejdřív zkoušel po dobrém! Stal jsem se tvým kamarádem a doufal jsem, že si třeba nakonec uvědomíš, že já jsem daleko lepší než Jorge! Ale nestalo se! A já už pak přestal být trpělivý! Rozčilovalo mě to vaše neustále cukrování, a tak jsem se rozhodl, že to musí navždy skončit! A jediným řešením tak bylo Jorgeho zabít! Ten den, kdy se to stalo, jsem slyšel ten váš rozhovor, že místo tebe pojede do té lékárny on a uvědomil jsem si, že je to ideální příležitost! Tak jsem zavolal pár mým dobrým známým a řekl jim, aby jako zástěrku šli vykrást banku a hned potom, aby jen tak mimochodem Jorgeho zabili!" Adrian celou dobu mluvil velmi klidně, jako kdyby vlastně vůbec o nic nešlo. „No a po jeho smrti," pokračoval, „mě máma donutila, abych odjel studovat a převzal tak jeho místo ve firmě! Samozřejmě se mi nechtělo, když už jsem tě měl na dosah, jenže jsem věděl, že tobě stejně bude chvíli trvat, než se z jeho smrti vzpamatuješ a že do té doby ničeho nedosáhnu, na to tě až moc dobře znám! A tak jsem tedy odjel a po návratu jsem chtěl začít tam, kde jsem skončil! Jenže jsem udělal chybu, že jsem byl hodný tak dlouho, protože ty ses mezitím zase zamilovala do jiného!" zakřičel nenávistně, „ale teď už přestávám být hodný! Teď už si konečně vezmu to, co je moje!" úlisně se usmál. Samantha se na něj dívala s nenávistným a odpuzujícím pohledem. „Panebože, jak jsi to mohl udělat? Jak jsi mohl Jorgeho zabít?" zakřičela na něj Samantha a začala do něj bušit, „vždyť to byl tvůj bratr! Tvůj vlastní bratr!" křičela nenávistně. Adrian jí chytil za ruce a znovu ji pevně sevřel. „Jenže udělal chybu v tom, když mi vzal to, co je moje!" říkal nenávistně, „a proto za to musel zaplatit! A Miguel Mendoza dopadne stejně, pokud se nestaneš mojí ženou!" vyhrožoval jí. Samantha byla úplně zoufalá. Jen plakala a hlavou se jí honilo všechno, co se teď dozvěděla. Adrian zabil Jorgeho, a jestli si ho nevezme, tak zabije i Miguela. Neměla tak na výběr. „Ano, vezmu si tě! Udělám všechno, co budeš chtít, ale musíš Miguela pustit!" vzlykala. Adrian se vítězně usmál a začal ji líbat. Samanthě vytryskly z očí další slzy, ale tohle byly slzy znechucení a odporu. Adrian polibek ukončil a zasmál se. „Jsem rád, že jsme se konečně domluvili! Teď to jen oznámíme rodině a hned potom tvého miláčka pustím!" chytil ji za ruku a vyvedl ji ven.

„Jsem moc ráda, Nancy, že jsi se Sebastianem tak šťastná!" usmála se Jazmín, když jí Nancy řekla všechno o dnešním dni. „Ano, jsem moc šťastná! Jsem poprvé v životě zamilovaná a užívám si to," usmála se Nancy, „ale teď už to moc nejde, když nevím, co je se Sam!" dodala smutně. „Ano, taky se o ni bojím," přikývla Jazmín, „snad bude v pořádku! Ona i Miguel!" dodala. „Proč si zrovna ten úchyl Adrian musel vybrat Sam jako toho, koho bude trápit!" nadávala Nancy. „Nejhorší je, že nikomu nemůžeme říct, co se teď děje! Protože mám takový pocit, že Adrian je ještě mnohem nebezpečnější, než si teď myslíme!" poznamenala Jazmín smutně. Nancy přikývla a v tom jí zazvonil mobil, který jí obstaral Sebastian. Na displeji si přečetla, že jí volá její matka. „To je mamka!" usmála se a mobil vzala. „Ahoj, mami," s úsměvem pozdravila, ale po chvíli jí úsměv z tváře zmizel. „Nancy, co se děje?" všimla si toho Jazmín. Nancy po chvíli zavěsila a podívala se na Jazmín s uslzenýma očima. „Jazmín, můj táta měl infarkt!" rozplakala se. „Panebože!" zhrozila se Jazmín, „a jak je na tom?" zeptala se opatrně. „Prý bude v pořádku! Mamka říkala, že ani nemusím jezdit, ale já tam musím jet! Musím ho vidět!" vzlykala Nancy. „Samozřejmě, že pojedeš! Hned ráno nasedneš na první autobus!" řekla jí Jazmín. „Ale já si nejdřív musím s paní Evou vyřídit volno!" vzlykala Nancy. „O to se postarám já!" odvětila jí Jazmín, „a ty se teď hlavně uklidni, protože všechno bude dobrý, ano?" hladila ji po vlasech. Nancy se na ni smutně podívala a objala ji.