Nezapomenutelný polibek

61. kapitola

Samantha polibek přerušila a odtáhla se od Adriana. Nebylo jí vůbec příjemné, že se na ni takhle vrhnul přímo před Miguelem a Erikou. Adrian se ale neurazil. Na okamžik totiž zachytil Miguelův nenávistný výraz, a proto byl spokojený, že plán dopadl perfektně. „Eriko, rád tě vidím!" podal jí ruku a oba se políbili na tvář. „Já tebe taky," usmála se Erika. S podáváním ruky Miguelovi se Adrian ani nenamáhal, protože věděl, že by mu ji stejně nepodal, a i kdyby mu ji nějakým zázrakem podal, tak jen proto, aby mu ji přinejmenším zlámal. Proto na něj jen pokývl hlavou: „Migueli!" Miguel ho probodl pohledem a pak se podíval na Samanthu, která z něj doteď nespustila oči. Když se ale na ni Miguel podíval, tak se zastyděla a sklopila hlavu. Miguel se pousmál, protože tuhle její stydlivost na ni vždycky miloval. „Kde se tu berete?" zeptal se Adrian. „Vyšli jsme si na rodinnou večeři," odvětila mu Erika. „To je ale náhoda!" zvolal Adrian, „a my tu zrovna pořádáme zásnubní oslavu," objal Samanthu kolem pasu a ta znervózněla. Miguel si toho všiml. „Nechcete se k nám přidat?" zeptal se Adrian. „Ale to je výborný nápad!" zaradovala se Erika. „Děkujeme za pozvání, ale my zůstaneme tam, kde jsme!" okamžitě to Miguel zamítl. „Migueli, ale takové pozvání nemůžeme odmítnout!" přesvědčovala ho Erika, „vždyť Santanderovi jsou naši přátelé!" „Ano, Migueli, musíte se k nám připojit!" přesvědčoval ho i Adrian. Miguel na něj nenávistně hleděl. Bylo mu zle z toho, jak si vychutnávají svá vítězství. Chtěl opět říct „ne", jenže pak se ozval hlas, který odmítnout nedokázal. „Prosím, přidejte se k nám alespoň na chvíli! Budu moc ráda!" usmála se Samantha. „Tak dobře," přikývl Miguel. „Výborně," usmál se Adrian, „jsme v tom velkém salónu, takže vás budeme čekat," řekl a spolu se Samanthou odešel. „Dojdu pro ostatní, můžeš jít zatím napřed," řekla Erika Miguelovi. „Eriko, já vím, o co ti jde!" zamračil se na ni. „Taky tě miluju, lásko!" zasmála se Erika, políbila ho a odešla zbytku rodiny říct, že se přesunou na zásnubní oslavu Samanthy a Adriana.

„Kdo to je? Kdo je má dcera?" ptala se Victoria šťastně a zoufale zároveň. „Od čeho máš detektiva? Ať ti to zjistí!" řekla jí Zoe klidně a chtěla odejít. „Ne!" Victoria ji nepustila, „řekneš mi to ty a teď hned!" „Julie," vzdychla Zoe otráveně, „dvaadvacet let si žila v domnění, že je tvá dcera mrtvá a teď když víš, že to není pravda, tak se div nezblázníš, aby si zjistila, kdo to je!" smála se, „to se mi vážně líbí!" „Zoe, prosím tě, už mě přestaň trápit a řekni mi to, prosím!" rozplakala se Victoria. „Ale teď ještě slzičky, no to je ještě lepší!" smála se Zoe. „Zoe, prosím!" zakřičela Victoria zoufale, „co mám udělat, aby si mi to řekla? Mám tě prosit na kolenou? Já to klidně udělám, ale řekni mi to, prosím!" „Aby si mě prosila na kolenou?" zamyslela se Zoe, „bylo by to určitě pěkné!" zasmála se, „ale upřímně, Julie, já bych ti to i tak neřekla!" Victoria zavzlykala. „Neboj se, Julie, ten tvůj detektiv ti to zjistí a až ti to řekne, tak já u toho budu, abych se pokochala tvým výrazem!" smála se Zoe, „kdybych ti to řekla já, tak bych si ho tak nevychutnala, protože bys na mě zas měla spoustu otázek a já bych byla za chvilku otrávená! Ale takhle nebudu! Takhle se budu jen dívat a bavit se!" zasmála se a odešla. Victoria klesla k zemi a plakala.

Eva se bavila na oslavě s Leticií, když k jejich stolu přišel Gerardo. „Dobrý večer," usmál se. „Co tady děláte?" vytřeštila Eva oči. „Váš syn a jeho takzvaná snoubenka mě pozvali!" odvětil jí Gerardo. „Co myslíte tím „takzvaná"?" zeptala se Eva naštvaně. Leticia pochopila, že je navíc, a tak se vytratila. „To, že kdyby Samantha neztratila paměť, tak by s vaším synem nebyla," odvětil jí Gerardo a přisedl si. „Co to melete? Ti dva se zasnoubili ještě před tou její nehodou!" řekla mu Eva. „A víte, co za tím zasnoubením stálo?" zeptal se Gerardo. „Já vůbec nevím, o čem to tady mluvíte!" zlobila se Eva. „Aha, tak vy asi ještě nejspíš nevíte, co je váš synáček zač!" podotkl Gerardo. „Tak to už je opravdu vrchol! Nejenže jste otravný, ale ještě si dovolujete urážet mého syna!" rozčílila se Eva. Gerardo si vzpomněl, že mu jednou Miguel řekl, že Adrian je Evin nejoblíbenější syn, a tak věděl, že nemá smysl se s ní dál hádat. „Dobře, necháme to být," řekl, „a co takhle to zkusit úplně od začátku! Tak, abychom si padli do noty!" zasmál se. „Vy máte asi hodně velké sebevědomí!" poznamenala Eva. „Jo trošku větší ho asi mám!" zasmál se Gerardo. „Takže by vám ho měl někdo srazit a ten někdo budu já!" vstala Eva od stolu, „starejte se o své věci a mě a mou rodinu nechte na pokoji!" přikázala mu a odešla. Gerardo se smál.