Nezapomenutelný polibek

75. kapitola - Finále

Před domem Velasquezových už stálo několik policejních aut včetně zásahového komanda. Policie už věděla, jak je Adrian nebezpečný, a tak nehodlala nic podcenit. Právě k domu přijel Miguel s Evou a Gerardem. Vyběhl z auta a namířil si to rovnou k domu. Jenže dva policisté mu v tom zabránili. „Pusťte mě! Já tam musím jít a toho parchanta zabít!" křičel nenávistně. „Pane, prosím vás, uklidněte se!" přistoupil k němu velitel zásahu, „nechte naši práci na nás! Právě se tam střílelo, je to tam nebezpečné!" „A to říkáte jen tak, že se tam střílelo?" rozčílil se Miguel, „tak tam běžte, na co ještě čekáte?!" „Pane, my víme, co děláme! Zatím nevíme, jestli je tam sám, nebo je jich víc! Musíme to nejprve zjistit a pak teprve můžeme zasáhnout! Nemůžu ohrozit své lidi, dokud nevím, jaká je situace!" „Migueli, uklidni se a nech dělat policii jejich práci!" řekl mu Gerardo. Miguel se zoufale podíval na dům a hlavou se mu honily šílené scénáře toho, co se uvnitř může dít.

„Mami, prosím tě, neumírej! Zůstaň tu s námi!" prosila ji Samantha zoufale. Victoria otevřela oči a usmála se. „Takhle jsem si to vždycky přála! Mít vás dvě u sebe!" „A tvé přání se ti to splnilo, tak nás teď nesmíš opustit!" plakala Erika. Victoria chytla své dcery za ruce a šťastně se usmála. „Opatrujte se!" „Ne, mami, tohle neříkej! Neluč se s námi!" plakala Samantha. Victoria cítila, že už jí nezbývá moc času, ale přesto byla šťastná. Umírá v náručí svých dvou dcer. „Vždyť já se s vámi neloučím! Budu tu pořád s vámi! Nikdy vás neopustím! Pořád na vás budu dávat pozor!" usmívala se, „a, Eriko, až tam za mnou nahoru přijdeš, vynahradím ti ta dlouhá léta, kdy jsem se o tebe nestarala!" Erika zoufale pokroutila hlavou. „Ne, to my přece nemůžete udělat!" plakala Samantha, „teď když jsem vás našla, tak mě nemůžete zase opustit! To není fér!" zakřičela zoufale. „Sam, holčičko," usmála se na ni Victoria, „tyhle čtyři poslední měsíce byly ty nejkrásnější v mém životě! Konečně jsme byly všechny tři spolu! I když to byl jen krátký čas, já jsem za něj vděčná!" z očí jí stékaly slzy štěstí, „ale ty nikdy nebudeš sama, to si pamatuj! Budeš mít Miguela, Auroru a jistě spoustu dalších dětí! Ti všichni ti vynahradí ta léta samoty! A já se na tebe budu seshora dívat a budu na tebe moc pyšná!" Samantha a Erika už od pláče skoro neviděly. „Miluju vás, holčičky moje! Moc vás miluju!" řekla se šťastným úsměvem a s tím také odešla navždy. „Ne, mami!" zakřičela Erika zoufale a silně ji objala. Samantha se zoufalým pláčem hladila Victorii po vlasech. „No, bylo to vážně dojemný, ale už musíme jít!" řekl Adrian, chytl Samanthu za rameno a donutil ji vstát. „Nech ji být!" zakřičela na něj Erika. „Chceš jít hned za svou matinkou?" zeptal se jí Adrian a namířil na ni zbraní. „Ne, Adriane, prosím, nedělej to!" vzlykala Samantha, „Eriko, zůstaň tady s mámou! Neopouštěj ji!" „Poslechni svou sestřičku!" řekl jí Adrian, „a, vy," obrátil se na své kumpány, „zůstaňte tu ještě tak půl hodiny, a pak zmizte!" poručil jim a odešel se Samanthou k zadnímu východu. „Ne!" zakřičela Erika a chtěla za nimi běžet, ale Adrianovy kumpáni na ni zamířili zbraní. Stáhla se a s pláčem zůstala u Victorie.

Před domem zatím velitel zásahu mluvil do megafonu a snažil se s Adrianem vyjednávat. Jenže bezúspěšně. Proto k němu přišla Eva. „Pane, já si s ním zkusím promluvit! Jsem jeho matka, třeba mě poslechne!" řekla mu. „To je dobrý, nápad! Zkuste to!" odvětil jí velitel a předal jí megafon. Miguel a Gerardo stáli kousek od ní a doufali, že alespoň na ni Adrian zareaguje. „Adriane, to jsem já! Tvoje matka!" začala Eva mluvit do megafonu, „prosím tě, vzdej se! Nikomu neubližuj a vzdej se! Jestli mě máš rád, tak to udělej kvůli mně, prosím! Nezahazuj svůj život úplně! Adriane, prosím, propusť je a vzdej se policii! Moc tě o to, prosím, Adriane!" Jenže žádná reakce nepřicházela. Netušili, že Adrian už v domě dávno není.

„Přestaň už řvát!" okřikl Adrian Samanthu, když spolu jeli autem. „Právě si zabil moji mámu!" plakala Samantha. „Vydrželas to bez ní doteď, tak to vydržíš i dál!" odvětil jí Adrian, „a navíc teď budeš mít mně, tak nemusíš být tak nešťastná!" rozesmál se. Samantha se na něj nenávistně zahleděla. Chytla volant a strhla ho stranou. „Co to děláš?!" zakřičel Adrian a zabrzdil pár metrů před srázem, „zbláznila ses? Mohli jsme se zabít!" „Radši budu mrtvá, než strávit zbytek života s tebou!" zakřičela na něj Samantha. Adrian se rozzuřil. Vystoupil z auta, obešel ho a vytáhl Samanthu ven. „Pusť mě!" křičela Samantha. „Hele, já nevím, proč se pořád tak bráníš? Byla jsi přeci se mnou půl roku a dobrovolně!" připomněl jí Adrian. „Jenom proto, že jsem zapomněla, co jsi zač!" zakřičela na něj Samantha, „jinak bych ti dobrovolně nedovolila, aby si na mě jen sáhnul! Teď je mi zle, když vím, kolikrát jsem ti to nevědomky dovolila!" řekla zhnuseně. „Ale už jsi na to zvyklá, takže časem si na to zvykneš úplně a bude ti to dokonce příjemný!" úlisně se Adrian usmál. „Tak to nikdy!" zakřičela Samantha, „ty mi budeš vždycky odporný!" „Uvidíme, co budeš říkat za pár let!" zasmál se Adrian a silně ji sevřel v náručí. „Pusť mě!" zaúpěla Samantha bolestí. „A rovnou si ukážeme, jak náš život bude vypadat, když nebudeš hodná holka!" chtivě se Adrian usmál a násilím ji začal líbat na krku. „Ne, Adriane, prosím, nedělej mi to!" rozplakala se Samantha zoufale a snažila se marně bránit. „Pusť ji!" uslyšely za sebou. Oba se ohlédli a ztuhli. „Řekla jsem, aby si ji pustil!" zopakovala Karina. „A co když ne?" zeptal se Adrian se smíchem. Karina vytáhla z kabelky zbraň a střelila Adriana do nohy. Ten se okamžitě sesunul k zemi a Samantha se utekla schovat za Karinu. „Ty mrcho, cos to udělala?" zakřičel na ni Adrian a držel se za zraněnou nohu. „To, co jsem měla udělat už dávno!" odvětila mu Karina a střelila ho ještě do ramene. Adrian se v bolestech svíjel na zemi. „Já jsem tě opravdu milovala a ty sis toho nevážil! Vždycky jsem pro tebe byla ta druhá!" začala mu Karina vyčítat, „vždycky jsem byla jen tvá hračka pro potěšení, kterou si využil kdykoliv se ti zachtělo! Ale k tomu si měl ještě spoustu dalších milenek a jednou z nich byla i moje sestra! Ani toho si se neštítil! A já hloupá jsem ti navíc věřila, že si Samanthu chceš vzít jen proto, aby si pomstil Jorgeho! A přitom si to byl ty, kdo ho nechal zabít! A já ti ještě pomáhala ji přesvědčovat, že ty jsi ten pravý!" kroutila hlavou nad svou naivitou, „a víš co je úplně nejhorší! Že jsem to nakonec byla já, kdo ti ji aspoň na čas poslal do náruče! Protože jsem to byla já, kdo ji tehdy porazil!" Samantha ztuhla a Adrian probodával Karinu pohledem. Z posledních sil se mu podařilo vstát, ale vrávoral u okraje srázu. „Co sis myslela, že udělám, až bych to zjistil?" zeptal se jí. „To už je teď jedno! Protože ty už neuděláš vůbec nic!" znovu na něj Karina namířila zbraní, „aspoň ne tady! Ale až v pekle!" zvolala nenávistně a střelila ho do hrudi. Adrian se za ránu chytil, naposledy se na Karinu podíval, a pak se mu podsmekla postřelená noha a s křikem padal ze srázu dolů. Karina se otočila na vyděšenou Samanthu. „Co teď uděláš se mnou?" zeptala se Samantha. „Spíš bych se já měla tebe zeptat na to samé!" odvětila jí Karina, „můžeš mě jít udat na policii, že jsem se tě pokusila připravit o život!" „Jenže teď jsi mi ho zase zachránila!" odvětila jí Samantha. „Takže je mi odpuštěno?" zeptala se Karina. „Adrian mi už díky tobě nikdy neublíží! Nikdy ti nepřestanu být vděčná!" odvětila jí Samantha. Karina se pousmála. „Co budeš dělat?" zeptala se Samantha. „Mám v plánu odjet do jiné země a pokusit se začít nový život! S jiným jménem, jinou minulostí a budu doufat v lepší budoucnost!" odvětila jí Karina. „Tak hodně štěstí!" usmála se na ni Samantha. „Tobě taky!" opětovala jí Karina úsměv. „Myslíš, že by bylo hodně divné, kdybychom se po tom všem, na rozloučenou objaly?" zeptala se jí Samantha. „Budu to brát jako začátek mého nového života!" odvětila jí Karina a pak se objaly. Zcela upřímně, bez postranních úmyslů. Pak se na sebe usmály, každá nastoupila do auta, ještě naposledy se na sebe podívaly, a poté každá odjela jiným směrem.