Nezapomenutelný polibek

59. kapitola

„Promiňte, pane, nechtěla jsem vás vyrušit!" omluvila se Samantha Miguelovi. On si uvědomil, že řekla přesně to samé, co při jejich prvním setkání řekl i on. „Nic se nestalo," odvětil jí tedy stejně jako ona tehdy jemu a přes slzy se pousmál. Samantha mu úsměv opětovala a klekla si k vedlejšímu hrobu, hrobu Jorgeho. Položila na něj květiny a smutně se pousmála. Vidím, že si tě ten bastard přetvořil k obrazu svému, pomyslel si Miguel, když si ji prohlížel. „Proč se na mě tak díváte?" zeptala se Samantha, protože jeho pohled cítila. „Promiňte mi to," omluvil se Miguel, „ale nejde se nedívat na tak krásnou ženu!" lichotil jí a zamilovaně na ni hleděl. „Děkuji vám," začervenala se. Přitom se na něj snažila nedívat, ale nešlo jí to. „Kdo to byl?" ukázal Miguel na Jorgeho fotku. Chtěl s ní za každou cenu udržet kontakt. „Můj manžel," odvětila mu Samantha, „dnes jsem se dozvěděla, že jsme byli svoji, a tak jsem mu chtěla přinést alespoň květiny," dodala. Miguel na ni bez mrknutí oka hleděl. „Asi se vám zdá divné, že jsem nevěděla, že jsem byla vdaná, ale před čtyřmi měsíci jsem měla nehodu a ztratila jsem po ní paměť," vysvětlila mu Samantha. Ani vlastně nevěděla, proč mu to vůbec říká. Proč cizímu muži vypráví o svém životě? Byla z toho zmatená, protože měla pocit, jakoby Miguela znala. „To musí být hrozné ztratit paměť!" poznamenal Miguel. „Ani si to nedokážete představit," odvětila mu Samantha, „nikdy si nemůžete být jistý, jestli to, co vám druzí říkají, je pravda nebo lež! Nevíte ani kdo jste vy sám! A každého koho potkám, můžu znát, ale nevím o tom!" vysvětlovala smutně. „To je mi líto," odvětil jí Miguel. Samantha se smutně pousmála. „Promiňte mi, ale už budu muset jít," omluvila se a vstala. „Já také," řekl Miguel a také se postavil. „Těšilo mě, pane!" řekla mu Samantha. „Miguel Mendoza," představil se a podal jí ruku. „Samantha Olivaresová," představila se a ruku mu stiskla. Najednou jí celým tělem projelo příjemné chvění a ona znervózněla. Takový pocit ještě nikdy nezažila. Nebo si na něj alespoň nevzpomínala. Miguel jí držel svým pevným stiskem a upřeně jí hleděl do očí. Doufal, že si třeba vzpomene. „Už opravdu musím jít," Samantha se ho pustila, ale její nervozita neustala, „opravdu mě moc těšilo," dodala a odcházela. Miguel se za ní se zamilovaným úsměvem díval. Ne, miláčku, naše láska nemůže skončit, pomyslel si, to, že jsme se tu potkali, byl osud a ten já poslechnu a budu o tebe bojovat, děj se, co děj.

Nancy byla v prádelně a vyndávala vyprané prádlo z pračky, když za ní přišla Jazmín. „Ahoj, Nancy," pozdravila ji. „Jazmín, už jsi zpátky," usmála se na ni Nancy, „jak je na tom tvá máma?" zeptala se. „Nancy, ona se na mě dnes usmála!" řekla jí Jazmín nadšeně, „poprvé po pěti letech se usmála!" „Jazmín, to je skvělé!" zaradovala se Nancy a objala ji, „a co to zapříčinilo?" „Já nevím, možná to, jak jsem jí vyprávěla o Lorenzovi!" odvětila jí Jazmín. „O Lorenzovi?" podivila se Nancy, „počkej, to myslíš Cazana?" zeptala se, když se jí vybavil jediný Lorenzo, kterého znala. Jazmín přikývla. „A co si jí o něm vyprávěla? Počkej, a ty si ho potkala? Kdy? Kde?" chrlila na ni Nancy spoustu otázek. „Počkej, pomaleji," rozesmála se Jazmín, „potkali jsme se před sanatoriem. Chvíli jsme si povídali, no a já jsem o něm pak mamce říkala a asi jsem se u toho trochu rozplývala, no vždyť víš, že jsem do něj byla vždycky zamilovaná," smála se a Nancy s úsměvem přikyvovala, „a tak možná tím jsem mamku donutila k úsměvu!" „Jazmín, to je všechno úplně báječné! Nejen to, že tvoje mamka udělala první pokrok, ale ještě si k tomu potkala Lorenza!" usmívala se Nancy, „že by se i v tvém životě konečně objevil ten pravý! No už by bylo na čase!" „Nancy, nedělej předčasné závěry," odvětila jí Jazmín, „neříkám, že bych nebyla ráda, ale vlastně ani nevím, jestli někoho chci, když vidím, co se děje kolem mě!" „Jazmín, nemůžeš lásku odmítat jen proto, že lidem kolem tebe to nevychází, protože v tvém případě to může být přeci jinak!" povzbuzovala ji Nancy. „Uvidíme! Nechám věci volně plynout!" odvětila jí Jazmín, „mimochodem ráno tu byl zase Ramon!" „Vyhodila si ho?" zeptala se Nancy. „Jasně, ale možná by si mu měla říct, proč se mu vyhýbáš!" odvětila jí Jazmín, „on ví jen o tom jednom důvodu, ale kdyby si mu řekla i o tom druhém, tak by tě třeba už nechal na pokoji!" „Taky jsem už o tom přemýšlela!" odvětila jí Nancy, „jestli ještě přijde a bude mě zase otravovat, tak mu to už opravdu řeknu!" Jazmín souhlasně přikývla.