Nezapomenutelný polibek

46. kapitola

Bylo pozdě v noci, když se Miguel probudil a zjistil, že je v pokoji sám. Najednou pocítil chlad, který se linul z druhé místnosti. Oblékl si džíny a šel se tam podívat. Vešel do dveří a usmál se. Chlad přicházel z otevřených balkónových dveří. Samantha stála u zábradlí, na sobě měla jen Miguelovu košili, a s úsměvem hleděla ven. Miguel k ní přistoupil, zezadu ji objal a políbil ji na rameno. „Není ti zima, lásko?" zeptal se. „Teď už ne, když mě svým objetím zahříváš!" odvětila mu a šťastně se usmála. Miguel se usmál a sevřel ji ve svém náručí ještě pevněji. Chvíli tak mlčky stáli, až se nakonec Samantha k Miguelovi otočila a políbila ho. „Migueli?" oslovila ho. Miguel ji naznačil, aby pokračovala. „Už tě nikdy nechci ztratit! Nechci, aby to skončilo! Chci být pořád s tebou!" říkala mu Samantha zamilovaně. Miguel se šťastně usmál a políbil ji. „Neztratíš mě! Neskončí to! A budeš pořád se mnou!" ujistil ji. „Kéž by to bylo tak jednoduché!" vzdychla Samantha smutně, „bylo by to jednoduché jedině, kdybychom mohli zůstat napořád tady! Protože tady jsme jen ty a já!" usmála se, „ale jednoho dne se budeme muset vrátit zpátky domů a já mám strach, že tam naše láska skončí!" zesmutněla. „Ne, Sam, naše láska nikdy neskončí!" zdůraznil jí Miguel, „ať budeme kdekoliv, ať budeme dělat cokoliv, vždy se budeme milovat!" usmál se na ni, „navěky!" dodal. „Moc bych si to přála!" pousmála se Samantha. „Bude to tak!" ujistil ji Miguel. Samantha ho pohladila po tváři. „Miluju tě!" řekl jí Miguel. Samantha se usmála a místo odpovědi ho políbila. Chvíli se na balkóně líbali, až než Miguel polibek ukončil. Poté vzal Samanthu do náruče a odnesl ji dovnitř, kde ji položil na postel a kde se spolu znovu milovali.

Bylo ráno. „Paní Mateo," vešla do jejího pokoje služebná, „přišla za vámi vaše snacha!" oznámila jí. „To si mi ani nemusela chodit říkat, měla si jí rovnou poslat za mnou!" pokárala ji Matea, „tak pro příště!" dodala. Služebná šla tedy svou chybu ihned napravit a po chvíli vešla do Mateina pokoje Erika. „Mateo!" ihned nasadila svůj trpitelský výraz, ale při něm se pokusila i o úsměv. „Eriko, jsem ráda, že jsi přišla!" objala ji Matea, „jak je ti?" zeptala se. „Už mi bylo i lépe!" odvětila jí Erika smutně. „Pojď, posaď se!" pobídla ji Matea a obě se posadily na postel. „Ach, Mateo, já jsem tak zoufalá! Každý další den bez Miguela je pro mě čím dál horší!" rozplakala se Erika. „Já tě chápu, drahoušku!" soucítila s ní Matea, „a jenom doufám, že se Miguel brzy vrátí k rozumu a poprosí tě o odpuštění!" dodala. „To já ani nechci!" zavrtěla Erika hlavou, „já mu nemám, co odpouštět! On za nic nemůže, to ta ženská ho oblbla! Miguel by si jí jinak ani nevšiml!" znovu házela veškerou vinu na Samanthu, aby ji před Mateou, co nejvíc pošpinila. „Ale i tak, Eriko! Tohle Miguel opravdu přehnal!" zlobila se Matea, „Eriko, ty jsi tak dobrá, že si tě Miguel ani nezaslouží!" dodala vážně. „Děkuji ti, Mateo!" pousmála se na ni Erika, „ale já Miguelovi opravdu nic nevyčítám! Chci jenom jediné! Aby se ke mně vrátil a aby bylo všechno zase jako dřív!" plakala, „Mateo, já ho miluju! Tolik Miguela miluju, že když jsem bez něj, tak mě ta bolest zevnitř požírá!" z očí se jí kutálely slzy, „Mateo, jestli se ke mně Miguel nevrátí, tak já umřu! Já opravdu umřu!" zoufale plakala. Matea už to nevydržela a také se rozplakala. „Eriko, tak moc mě mrzí, že teď tolik trpíš!" objala ji. Erika vzlykala v jejím náručí a přitom se vítězně se usmívala, protože věděla, že má Mateu už nadobro na své straně.

Miguel vyšel z domu ve chvíli, kdy si Gerardo dával nějaké věci do svého auta. „Strejdo," zavolal na něj a šel k němu, „ty někam jedeš?" zeptal se. „Ano, musím na otočku do města! Mám tam nějaké zařizování!" vysvětlil mu Gerardo. „Co tam potřebuješ? Nemám jet s tebou?" nabídl se Miguel. „Ne, Migueli, jsou to jen takové drobnosti. Bylo by zbytečné, aby si jezdil se mnou!" odvětil mu Gerardo, „navíc by si tu přeci nenechal Samanthu samotnou, že ne?" dodal. „Samozřejmě, že nenechal! V tom případě by jela s námi!" odvětil mu Miguel. „Je to ale vážně zbytečné!" řekl Gerardo, „ve městě to všechno zařídím a pak se zastavím u kamaráda, co vlastní vedlejší haciendu!" dodal. „Tak dobře," přikývl Miguel. „A mimochodem," naklonil se k němu Gerardo blíž, „dal jsem všem volno, takže máte se Samanthou celou haciendu pro sebe!" poťouchle se zasmál. „Tak to děkujeme!" smál se Miguel. Poté se rozloučil, Gerardo nastoupil do auta a odjel. Miguel mu ještě mával a v tom k němu přišla Samantha. „Kam Gerardo jel?" zeptala se. „Má ve městě nějaké zařizování!" odvětil jí Miguel, „ale co je hlavní je, že dal všem volno, a tak jsme na celé haciendě jen my dva!" usmál se na ni a políbil ji. „Jsme tu sami?" vykulila oči Samantha. „Ano," přikývl Miguel, „snad se nebojíš!" rozesmál se, když viděl její výraz. „Samozřejmě, že se nebojím!" ze srandy do něj strčila, „ale tak to abych šla uvařit něco k obědu!" uvědomila si. „Pro mě za mě, já ani jíst nemusím!" šibalsky se Miguel usmál, chytil ji do náruče a začal ji líbat. Samantha se snažila schválně protestovat, ale nebylo jí to nic platné. Jeho polibkům ihned podlehla.