Nezapomenutelný polibek

56. kapitola

„Proč jsi sem přišel, Mendozo?" zeptal se Adrian Miguela. „No kvůli tomu tvýmu přiblblýmu úsměvu jsem rozhodně nepřišel!" odvětil mu Miguel nenávistně, „jak jsi to udělal?" zeptal se. „Jak jsem udělal co?" odvětil mu Adrian. „Jak jsi Samanthu donutil, aby souhlasila s tím, že si tě vezme?" zeptal se Miguel. „Já jsem jí ale vůbec nenutil!" odvětil mu Adrian nevinně, „to ona sama přišla s tím, že by se za mě ráda provdala!" „Jistě," ušklíbl se Miguel, „asi tak jako když za tebou přišla s tím, aby si ji znásilnil!" zvolal Miguel nenávistně. „Ale to je ošklivé slovo!" kroutil Adrian hlavou, „tohle bych jí nikdy neudělal! Máš špatné informace, Mendozo! Samantha jen nechtěla čekat až na svatební noc! Řekla mi, že chce být konečně s pravým chlapem!" vychloubal se, „a že chce díky tomu zapomenout na ty dva týdny, co byla s tebou, takovým sucharem!" dodal se smíchem. To už se Miguel neudržel a jednu mu vrazil. Adrian spadl na zem, Miguel si na něj sedl a bil ho hlava nehlava. Po pár vteřinách je od sebe odtrhli zaměstnanci nemocnice. Dva muži drželi Miguela a dva Adriana. Adrianovi tekla z úst krev, ale přitom se pobaveně usmíval. „Pusťte mě, ať mu můžu ten úsměv z tváře vymlátit!" křičel Miguel a zmítal sebou. „Zvykej si, Mendozo! Protože tenhle úsměv teď uvidíš po zbytek svého života!" vysmál se mu Adrian a vešel do Samanthina pokoje. Miguel byl úplně nepříčetný, chtěl za Adrianem jít a pokračovat v tom, co začal, a proto ho nakonec museli z nemocnice vyvést.

„Ty lžeš!" zakřičela Victoria na Zoe. Zoe se zasmála. „Nelžu, má milá! Tvá druhá dcera skutečně žije!" řekla vážně. „Jak to můžeš vědět? Jak vůbec můžeš vědět, co se s mou dcerou stalo?" křičela Victoria. „Julie, ty to pořád nechápeš!" povzdychla si Zoe, „na tuhle chvíli, kdy tě budu moct trápit, kdy se ti budu moct pomstít, jsem čekala dvaadvacet let! Dvaadvacet let jsem se na tuhle chvíli připravovala!" vysvětlovala, „věř tomu nebo ne, ale i ve vězení se dají vydělat slušné peníze! A za dvacet let je to pěkně velký balík! A tenhle balík jsem použila na to, abych tě našla! Najala jsem si toho nejlepšího detektiva, který mi o tobě zjistil i ty sebemenší detaily! Vím, že si Victorii jedné noci nechala u domu jedněch boháčů! A taky vím, že po pár měsících, kdy už si byla znovu vdaná, si se do toho domu vrátila! A tam ti řekli, že je tvá dcera mrtvá!" „Když to tak všechno víš, tak proč mi tu teď tvrdíš, že je moje Victoria naživu!" křičela na ni Victoria. „Julie, tebe nikdy nenapadlo, že to děvče, které zahynulo při autonehodě, nemusela být tvoje dcera?" zeptala se Zoe. „Cože? Jak to myslíš?" nechápala Victoria. „Tebe nenapadlo, že ti lidé, mohli mít svou vlastní dceru? A že tu tvoji si třeba ani nenechali?" podotkla Zoe. „Ale...ale...to není možné!" kroutila Victoria nevěřícně hlavou, „to by znamenalo, že..." „...že si se svou dcerou klidně mohla být, kdyby ses trochu víc zamyslela!" vysmála se jí Zoe. Victoria na ni nenávistně hleděla. „Takže má dcera žije?" zeptala se nevěřícně. „Možná!" pokrčila Zoe rameny. „Vždyť si mi teď řekla, že ano!" zakřičela na ni Victoria. „A teď ti zase říkám, že možná," odvětila jí Zoe, „a tebe teď bude trýznit ta nejistota, jak to vlastně je! A toho jsem přesně chtěla dosáhnout!" vítězně se rozesmála a odešla. Victoria neměla daleko k pláči.

Tomas seděl na posteli ve svém pokoji a smutně se díval na fotky Maríi Eleny, když mu někdo zaklepal na dveře. „Dále!" zavolal. Do pokoje vešla Claudia, a když uviděla Tomasův výraz, věděla, že je zle. Že to opravdu zvorala. „Ahoj, brácho!" přisedla si k němu. „María Elena se se mnou nejspíš rozešla!" řekl jí Tomas a nespouštěl oči z fotek. „Nejspíš?" podivila se Claudia. „Už ví, že jsem fotógrafo! Strašně jsme se pohádali, a pak mi řekla, že potřebuje čas na to si všechno promyslet! Ale vidím to špatně!" vysvětlil jí Tomas smutně. Claudia by se nejradši neviděla. „Tomasi, to je moje vina!" řekla. „Proč by to byla tvá vina?" konečně se na ni Tomas podíval. „María Elena se stavila v obchodu a já jsem byla ráda, že ji konečně vidím, a tak nějak nevědomky jsem jí řekla, že to ty jsi fotógrafo!" přiznala se Claudia, „Tomasi, mně to moc mrzí! Já jsem si myslela, že už to María Elena ví, ale až pak mi došlo, že jsem tě ráno vlastně nenechala domluvit! Tomasi, je mi to tak líto!" zesmutněla. „Netrap se tím! Stejně by se to jednou dozvěděla!" odvětil jí Tomas. „Jenže od tebe! A pak by to třeba přijala líp!" řekla Claudia. „Kdo ví!" vzdychl Tomas, „teď musím jen čekat!" řekl smutně. Claudia ho objala.