Nezapomenutelný polibek

50. kapitola

„Jsi připravená na menší výlet?" zeptal se Adrian Samanthy a dobře se bavil nad jejím vyděšeným výrazem. „Kam ji chcete odvézt?" sebrala Jazmín veškerou odvahu a zeptala se. „Přeci za jejím miláčkem!" odvětil jí Adrian se smíchem a poté se obrátil zpátky na Samanthu, „máš peníze?" zeptal se. „Musím pro ně zajet k Velasquezovým!" odvětila mu Samantha. „Výborně," zasmál se Adrian, „tak jedeme," ukázal jí, aby vyšla z pokoje první. Samantha se zoufale podívala na Jazmín a Nancy a odešla. „Nebojte se," otočil se na ně Adrian, „vrátím vám ji živou a zdravou!" rozesmál se a šel za Samanthou. „Pane Bože, Jazmín, co budeme dělat?" zeptala se Nancy vyděšeně, „nemůžeme tu přece jen tak nečinně čekat!" „Ono nám ale asi nic jiného nezbývá, Nancy," odvětila jí Jazmín, „musíme mlčet o tom, co se tu děje! Adrian nám už dokázal čeho všeho je schopný a jestli chceme, aby Sam byla v pořádku, tak musíme mlčet!" řekla vážně. Obě se stále dívaly na dveře, odkud před chvíli Samantha s Adrianem vyšly, jakoby doufaly, že se snad Samantha ještě vrátí a že všechno bude zase v pořádku.

Andrés se chystal zazvonit na dveře domu Velasquezových, ale v tom k domu uviděl přijíždět limuzínu, ze které poté vystoupila Fabiola. Oba dva na chvíli ustrnuli, ale Fabiola se vzpamatovala jako první a přistoupila k němu. „Tvůj táta mi volal, co se Miguelovi stalo," vysvětlil jí Andrés dřív, než se stačila zeptat, „už něco víte?" zeptal se. „Já vlastně nevím vůbec nic," odvětila mu Fabiola, „celý den jsem měla nějaké pracovní povinnosti a nemohla jsem se z nich vymluvit. Vím jen to, že Miguela někdo unesl a že požadují výkupné, to je vše!" vysvětlila mu chvějícím se hlasem. „Neměj strach," pohladil ji Andrés po rameni, „Miguel bude jistě v pořádku," utěšoval ji. Fabiola se trochu pousmála. Oba v tu chvíli zapomněli na problémy, které mezi sebou mají. „Andrési, kdo to mohl udělat? Kdo mohl Miguela unést?" zeptala se Fabiola. „Nevím, Fabiolo, nejspíš jen někdo, kdo potřebuje peníze a vaši rodinu si vybral jako tu nejvhodnější, která mu ty peníze dá!" zalhal jí Andrés. Pravda byla, že měl nemalé tušení, že za tím vším stojí Adrian, ale nechtěl Fabiolu zbytečně ještě víc děsit tím, kdyby jí řekl, co všechno o Adrianovi ví. „A kde máš vlastně Jesúse?" zeptala se Fabiola starostlivě. Andrés se pousmál. „Poprosil jsem jednu sousedku, aby mi ho na chvíli pohlídala. Musel jsem sem přijet, abyste věděli, že se mnou můžete s čímkoliv počítat a že máte mou podporu!" vysvětlil. „Díky, Andrési! Vážíme si toho!" usmála se Fabiola. „Miguel je přeci můj nejlepší kamarád!" dodal Andrés, „a taky ...," chtěl dodat, že přijel také kvůli ní, aby jí byl v téhle těžké chvíli oporou a ona tušila, že jí chce říct právě toto, ale pak, přišlo pro oba, zklamání. Andrés nedokázal tu větu dokončit a Fabiola, i když jí to bylo líto, si uvědomovala, že to po něm ani nemůže chtít. „Nepůjdeme už dovnitř?" navrhl Andrés. Fabiola přikývla, a tak vešli do domu.

Sebastian vyšel z koupelny. Sedl si na postel a s úsměvem vzpomínal na dnešní chvíle s Nancy. „Jsem tak šťastná, Sebastiane!" usmívala se Nancy. „Ne víc, než já!" odvětil jí Sebastian a políbil ji na vlasy. „Nemyslela jsem si, že se toho dočkám!" řekla Nancy. „Čeho?" zeptal se Sebastian. Nancy se na něj podívala a usmála se: „Toho krásného pocitu, který člověk zažívá po tom, co se s někým miluje z opravdové a upřímné lásky!" Sebastian jí chytil za bradu, usmál se na ni a políbil ji: „Ten pocit právě zažívám i já a už vím, že neexistuje nic krásnějšího!" „Miluju tě!" usmála se na něj Nancy. „Nad čím se tak usmíváš?" vyrušila ho ze vzpomínek Leticia. Sebastian otráveně vzdychl a chtěl se vrátit zpátky do koupelny. „Na něco jsem se tě snad ptala!" postavila se mu Leticia do cesty. „A co ti je vůbec potom, Leticie?" zeptal se jí Sebastian. „Je mi potom hodně! Poslední dva týdny se pořád culíš jak sluníčko a mně se to ani trochu nelíbí!" zakřičela na něj Leticia. Sebastian vzdychl: „Ptám se znovu! A co je ti vlastně potom? Co tě to zajímá?" „Zajímá mě to, protože mám takový nemilý pocit, že máš jinou!" zakřičela na něj Leticia. Sebastian se začal hrozně smát. „Co je tady k smíchu?" urazila se Leticia. „Leticie, ty jsi vážně tak směšná, až to bolí!" smál se Sebastian. Leticia na něj nechápavě hleděla. Sebastian zvážněl: „Ty mi sama několikrát do očí řekneš, že máš milence, daleko lepšího než já, a teď mi tu snad budeš dělat scénu kvůli tomu, že mám možná jinou?" „Žádné možná, teď jsi mi potvrdil, že ji máš!" rozčílila se Leticia, „kdo to je? Co je to za couru?" křičela. Sebastian se naštval, chytil ji silně za rameno a zatřásl s ní. „Jediná coura, kterou znám, jsi ty! Protože jedině taková ženská jako jsi ty, jedině taková coura, si může začít s mým vlastním bratrem!" vmetl jí do tváře. Leticia byla v šoku. „Ano, už vím, že ten tvůj úžasný milenec je Adrian," pobaveně se Sebastian usmíval, „nedávno jsem vás viděl spolu v jeho pokoji! Ale měli jste v tu chvíli plno práce, takže jste si mě ani nevšimli!" „Řekl jsi o tom Karině?" zeptala se Leticia. „A měl jsem?" odvětil jí Sebastian otázkou, „víš, popravdě ty jsi mi volná už dost dlouho dobu a Karina tím pádem taky! A navíc ty musíš žít s tou zradou, a jestli se tím užíráš nebo ne, je mi absolutně jedno! Abych to shrnul, celá tvoje famílie je mi ukradená!" vmetl jí do tváře. Leticia byla udivená z toho, co všechno si k ní dovoluje. „A teď když už jsme si vyložili karty na stůl, tak je na čase, abych ti řekl, že jsem podal žádost o rozvod," řekl jí Sebastian spokojeně. Leticia na něj zůstala koukat s otevřenou pusou. „Papíry by ti měly přijít každým dnem," dodal Sebastian s vítězným úsměvem a odešel do koupelny. „Tak to nikdy! Žádný rozvod nebude!" pomyslela si Leticia a naštvaně odešla z pokoje.