Nezapomenutelný polibek

23. kapitola

"Victorie," odtáhl se od ní Miguel, aby jí viděl do očí, "už ti někdy něco podobného přišlo?" zeptal se jí. Victoria zavrtěla hlavou. "A opravdu nevíš, kdo ti to mohl poslat?" zeptal se jí Miguel. "Ne, opravdu to nevím," odvětila mu Victoria, "a ani nevím na co ten člověk v tom vzkazu naráží!" dodala a otočila se k Miguelovi zády, aby neviděl její výraz. Něco, na co by mohl ten člověk narážet, ji ve skutečnosti napadlo ihned. "Určitě to bude jen nějaký omyl," otočila se zpátky k Miguelovi a usmála se. "Dost zvláštní omyl," podotkl Miguel. "Dobré ráno," scházela Erika ze schodů. "Erice, o tom neříkej, prosím tě," pošeptala Victoria Miguelovi, "nechci, aby jí to zbytečně rozrušilo," dodala. "Spolehni se," odvětil jí Miguel a usmál se na Eriku. Erika ho objala a oba se políbili. "Děje se něco?" zeptala se Erika, když viděla jejich vážné tváře. "Nic, miláčku, všechno je v pořádku," usmál se na ni Miguel a pohladil ji po tváři. "Už budu muset jít do práce," ozvala se Victoria, s oběma se rozloučila polibkem na tvář a odešla. "Ty máš někam namířeno?" zeptal se Miguel Eriky. "Ano, dlouho jsem se neviděla s Leticií, a tak jsme se domluvily, že se sejdeme," odvětila mu Erika, "i Karina možná přijde," dodala. "A je ti už opravdu dobře?" zeptal se jí Miguel ustaraně. "Migueli, nedělej si starosti," usmála se na něj Erika, "jsem úplně v pořádku," dodala a políbila ho. Miguel se usmál. "Můžu tě na to vaše setkání odvézt?" zeptal se jí. "Budu jedině ráda," odvětila mu Erika a usmála se. "Tak pojďme," opětoval jí Miguel úsměv a oba v objetí vyšli z domu.

Eva vešla do kuchyně, kde Nancy něco sepisovala u stolu. "Jazmín už odjela?" zeptala se jí Eva. "Ano, paní," přikývla Nancy, "mám vám říct, že vám ještě jednou moc děkuje, že jste jí dala na dnešek volno," řekla jí. "Jazmín pro naši rodinu vždy pilně pracovala, tak jsem neměla důvod jí dělat nepříjemnosti, když si potřebovala vyřídit nějaké rodinné záležitosti," odvětila jí Eva. Nancy přikývla. Eva se chystala k odchodu, ale Nancy ji ještě zadržela. "Paní Evo, Jazmín mi taky ještě řekla, že se vás mám na něco zeptat," řekla jí. "A na co?" zeptala se jí Eva. "Aurora má zítra páté narozeniny a Jazmín mi svěřila nákup věcí na zítřejší oslavu," vysvětlovala jí Nancy, "a tak se vás mám zeptat, co všechno bude potřeba," zeptala se jí. Eva se zarazila. Na narozeniny své neteře úplně zapomněla. "Žádná oslava nebude! Nemám na to čas!" řekla nakonec. "Nebude?" podivila se Nancy, "ale Jazmín se Samanthou mi řekly, že v téhle rodině se vždy všechny významné události slaví. A Aurořiny páté narozeniny za významnou událost pokládaly," řekla jí. "Jazmín a naše chůva si můžou myslet, co chtějí, ale paní domu jsem tady já!" zdůraznila jí Eva, "a já rozhoduju, co se tady bude nebo nebude oslavovat!" zvýšila na ni hlas. "Ale, paní," nesouhlasně se na ni Nancy podívala, "Aurora bude hrozně zklamaná, když se na ni zapomene," řekla smutně. "Takový už je život! Aurora si musí zvykat, že ne všichni budou skákat tak, jak ona píská!" odvětila jí Eva vážně, "a na to, jak si tu krátce si dost drzá! Dávej si pozor, abys odtud neodešla tak rychle, jak si sem přišla!" dodala a odešla. Nancy zůstala koukat s otevřenou pusou.

Před jedním luxusním hotelem zastavilo auto. Nejdříve vystoupil řidič a šel ke kufru, kde začal vyndávat zavazadla. Poté z předních dveří vystoupil Alvaro a otevřel dveře Fabiole, která seděla vzadu. Fabiola vystoupila a nasadila si na oči tmavé sluneční brýle. Nechtěla na sebe poutat moc pozornosti. "Slečno Mendozová, pane Luciente," oslovil je starší muž, "jmenuji se Mario Villamizar a jsem ředitel hotelu," představil se jim, "jsme rádi, že jste si ke svému pobytu vybrali právě náš hotel a všechna vaše přání budou předem splněna!" řekl jim. "Zatím nám postačí, když odnesete naše zavazadla," řekl mu Alvaro. Ředitel přikývl a zavolal své podřízené, kteří začali zavazadla nosit do hotelu. Alvarovi zazvonil telefon a postavil se kousek stranou, aby měl na hovor klid. Fabiola ještě stále postávala u auta a rozhlížela se kolem sebe. Najednou ztuhla. Sundala si brýle a šokovaně hleděla na Andrése, který stál na protější straně ulice, opřený o své auto. Andrés se chtěl přesvědčit, že opravdu přijela. Mluvit s ní ale nechtěl. Proto když k němu chtěla Fabiola jít, rychle nastoupil do auta. K Fabiole se vrátil Alvaro a Andrése si všiml. Andrés odjel a Alvaro chytl Fabiolu za rameno. "Jdeme!" řekl jí naštvaně a odvlekl ji do hotelu.