Nezapomenutelný polibek

36. kapitola

„Migueli, to je vtip, že ano? Chceš mě jen trochu potrápit, že mám pravdu?" pokoušela se Erika o úsměv. „Myslím to naprosto vážně," odvětil jí Miguel, „Eriko, ty víš, že já nejsem ten typ člověka, co by zlehčoval vtipem vážné věci!" připomněl jí, „jsem k tobě upřímný tak, jako vždycky," dodal. „Ale, Migueli," kroutila Erika zoufale hlavou, „přece ses do ní nemohl zamilovat za pouhý týden! To nejde!" snažila se přesvědčit jeho i sama sebe. „Nezamiloval jsem se do ní za jeden týden! Miluju ji od první chvíle, co jsem ji uviděl!" řekl jí Miguel. Eričin zoufalý pohled se změnil v nenávistný. „Takže jsem měla od začátku pravdu! A ty jsi mi celou dobu lhal!" zakřičela. „Nelhal jsem ti!" zakřičel na ni Miguel, „já jsem si svoje city skutečně uvědomil až teď!" zdůraznil jí, „a víš proč? Víš, proč mi to trvalo tak dlouho?" zeptal se jí. Erika zakroutila hlavou. „Protože jsem neměl důvod se zamilovávat do jiné! Proč taky ano, když jsem se domníval, že žiju ve šťastném manželství? Když jsem věřil, že mám tu nejlepší ženu na světě!" vysvětlil jí Miguel zklamaným hlasem. „A to pořád máš!" chytila ho Erika za ruce, „já tě miluju tolik, jako tě žádná jiná, nikdy milovat nebude!" řekla mu zoufale. Miguel se jí vytrhl, obešel ji a postavil se k ní zády. „Že mě miluješ, to je to jediné čemu z tvých úst věřím," otočil se k ní, „ale to ostatní, co jsem od tebe v posledních dnech slyšel, tomu bych tak rád nevěřil, ale bohužel to pravda je! Ukázala jsi mi svou druhou tvář, která všechno, co bylo mezi námi, zničila," řekl vážně. „Tak to ne, Migueli, neházej všechnu vinu na mě! Kdyby ses nescházel s tou hloupou chůvou, tak by mezi námi bylo všechno v pořádku!" zakřičela na něj Erika. „Dál by si mi lhala v tom, co jsi zač!" podotkl Miguel vážně. „Ale, Migueli, pochop to, že jsem všechno dělala jen pro naši lásku!" vytryskly Erice z očí slzy. „Takže i proto si mě nechávala sledovat?" zeptal se jí Miguel. „Samozřejmě, protože jsem nemohla dopustit, aby mi tě nějaká sprostá ženská přebrala!" ujely Erice nervy. „Eriko, ty se mi snad jenom zdáš!" zasmál se Miguel, „a po tomhle chceš, abych se k tobě vrátil? Když mi tady tvrdíš, že si vlastně nedělala nic špatného?" křičel na ni. „Nedělala!" zakřičela na něj Erika, „a stejně mi to bylo k ničemu, když mi tě ta malá potvora ukradla!" křičela hystericky. „Eriko, neurážej ji!" okřikl ji Miguel. „Je to potvora! Ukradla mi tě a já ji za to k smrti nenávidím! Doufám, že ji dá Adrian brzy zase za vyučenou!" křičela Erika úplně nepříčetně. Miguel se na ni nenávistně zahleděl. „Tak po tomhle, co jsi řekla, tento rozhovor právě skončil a tím pádem i naše manželství!" řekl jí vážně. „Jak to myslíš?" vzlykala Erika. „Podám žádost o rozvod," odvětil jí Miguel. Erika si myslela, že tuto větu nikdy neuslyší. „To aby si mohl být s ní?" zeptala se ho. „Miluju ji a chci být s ní," odvětil jí Miguel. Erika si utřela slzy z tváří a vážně se na Miguela podívala. „Tak to nikdy! Nikdy ti rozvod nepovolím! Ty patříš mně! A to až do konce mého života!" zdůraznila mu a poté odešla.

María Elena a Tomas se líbali, dokud polibek María Elena neukončila a rychle vstala ze země. „Marío Eleno," vstal i Tomas, „promiň mi to. Já vůbec nevím, co to do mě vjelo," omlouval se jí, i když moc dobře věděl, proč to udělal. „Neomlouvej se, Tomasi, vždyť se vůbec nic nestalo," pokusila se María Elena o úsměv a snažila se nedat najevo svou nervozitu. „Doufám, že to teď nijak neohrozí naše přátelství, protože bych ho nerad ztratil, teď když jsme ho našli," řekl jí Tomas. „Jak by mohlo," zasmála se María Elena, „vždyť to byl jen polibek! Malý nevinný polibek! Obyčejný polibek!" snažila se mluvit, co nejpřirozeněji, ale čím víc se snažila, tím víc bylo jasné, že to jen obyčejný polibek nebyl. „Takže co teď?" zeptal se jí Tomas jakoby nic a přitom zadržoval smích, protože mu její nervozita lichotila. „No!" přemýšlela María Elena, „asi už půjdu domů," rozhodla se nakonec, „měla bych se ještě podívat na tu matiku," dodala, „tak ahoj," rychle se rozloučila a odcházela. „Marío Eleno," zavolal na ni Tomas. „Ano?" otočila se María Elena k němu. „Zapomněla sis ten obrázek," podával jí Tomas jejich portrét, který mezitím sebral ze země. „Vidíš, to jsem si vůbec nevzpomněla," vzala si ho María Elena od něj a přitom se jejich ruce dotkly. María Elena znervózněla ještě víc a ke klidu jí nepomohl ani Tomasův úsměv. „Tak ahoj," rozloučila se a co nejrychleji odešla. Tomas zamilovaně vzdychl a spokojeně se usmíval.