Nezapomenutelný polibek

39. kapitola

„Sam, nemůžu na tebe zapomenout, to nejde," odvětil jí Miguel, „teď když jsem konečně otevřel oči a spatřil svou životní lásku, tak si ji nenechám proklouznout mezi prsty," pohladil ji po tváři. Samantha zoufale vzdychla a zavřela oči. Miguel ji dál hladil po tváři, a i když mu moc chtěla říct, aby přestal, najednou to nešlo. Vychutnávala si jeho doteky a byla šťastná i smutná zároveň. Miguel se k ní přiblížil ještě víc a jeho rty se blížily k těm jejím. Samantha ho chtěla nechat, aby ji políbil, ale v tom je vyrušilo otevření dveří, ze kterých vyběhla Aurora. „Sam, podívej, co mi dal pan doktor," nadšeně jí Aurora ukazovala omalovánky, které dostala. „Beruško, moc tě to bolí?" zeptala se jí Samantha ustaraně a smutně se jí podívala na ránu na čele, kterou měla zalepenou náplastí. „Ne, Sam, už je to dobrý! Pan doktor mi to ošetřil a za to, že jsem byla moc statečná, mi dal tyhle omalovánky," odvětila jí Aurora. „Já vím, že seš moje statečná holčička!" objala ji Samantha. „Pane doktore, je opravdu v pořádku?" zeptal se Miguel doktora, který k nim právě přišel. „Nedělejte si starosti! Vypadalo to horší, než to bylo," odvětil mu doktor, „ale i tak je dobře, že jste ji sem přivedli! Aspoň teď máte jistotu, že bude vaše dcera v pořádku," domníval se, že Samantha a Miguel jsou Aurořini rodiče. „My nejsme...," podívala se Samantha na doktora a chtěla mu říct, že se spletl, ale Miguel ji přerušil. „Moc vám děkujeme, pane doktore," potřásl si s ním rukou a doktor odešel. Samantha vstala od Aurory, chytla ji za ruku a nazlobeně se podívala na Miguela. „Proč jsi mě nenechal říct mu, že nejsme Aurořini rodiče?" zeptala se ho. „Protože to nebylo důležité vysvětlovat mu naše vztahy," odvětil jí Miguel, „a navíc se mi představa, že ty jsi moje manželka a Aurora moje dcera moc líbila," usmál se na ni. Samantha se nezmohla na slovo. Jenom na Miguela zmateně hleděla. „Migueli, ty si přeješ to samé, co já!" rozesmála se Aurora. „Vážně?" usmál se na ni Miguel. Aurora přikývla. „Už jednou jsem Sam říkala, že by se mi líbilo, kdybyste vy dva byli mí rodiče," usmála se. „Tak třeba se ti to jednou splní," usmál se na ni Miguel. „Migueli, neříkej jí takovéhle věci!" okřikla ho Samantha, „neslibuj jí nic, co nemůžeš splnit!" dodala vážně. „Já myslím, že tohle přání bych jí mohl vyplnit velmi snadno," odvětil jí Miguel, „jenom její budoucí maminka musí přestat být tak tvrdohlavá a připustit si, že Aurořin budoucí tatínek ji moc miluje a už bez ní nechce strávit ani vteřinu!" zdůraznil jí. Samantha na to opět neměla, co říct. Jen byla ještě, víc zmatenější. „Auroro, rozluč se s Miguelem, půjdeme," řekla nakonec Auroře. „Já vás odvezu," řekl Miguel Samanthě. „Projdeme se, není to daleko," odvětila mu Samantha a pohledem ho žádala, aby ji nepřemlouval. Miguel pochopil a klekl si k Auroře. „Pa, broučku," objal ji. „Já jsem od začátku věděla, že jsi do Sam zamilovaný," šeptala mu Aurora do ucha, „a tak jí to teď budu ještě častěji připomínat," dodala. Miguel se od ní odtáhl a vděčně se na ni usmál. „Děkuju," políbil ji na tvář, vstal a usmál se na Samanthu. Ta mu uhnula pohledem, chytla Auroru za ruku a obě odešly. Miguel se díval směrem, kudy odešly, a usmíval se. I když se mu ještě Samanthu nepodařilo přesvědčit, aby mu dala šanci, věděl, že už to dlouho nepotrvá. Cítil, že i přes odmítání se mu Samantha víc a víc přibližuje.

„Tebe! To tebe jsem prosila o odpuštění!" zalhala Victoria Erice, „kdo jiný si zaslouží, abych ho prosila o odpuštění, než ty," zesmutněla. „Mami," stiskla jí Erika ruku, „já už jsem ti dávno odpustila!" pousmála se na ni, „když jsem byla malá, tak mi bylo líto, že si se mi vyhýbala, že si se mnou nebyla, když jsem tě potřebovala," řekla smutně, „ale když jsem dospěla, tak jsem pochopila, že by si se mnou chtěla být, ale něco ti bránilo! A to něco je to, co tě celý život trápí! Vím, že v sobě skrýváš nějaké tajemství, které ti způsobuje bolest, a proto jsem ti odpustila! Protože vím, že tvůj život nebyl jednoduchý," odhalila Victorii to, že je mnohem všímavější a citlivější, než si Victoria myslí. Victoria se na svou dceru dívala s uslzenýma očima a nenáviděla se ještě víc, než kdy předtím. Nejen, že ji celý život, odpírala lásku, kterou Erika potřebovala, ale dokonce ji chtěla připravit i o Miguelovu lásku. A samozřejmě se nenáviděla i kvůli tomu tajemství, o kterém Erika mluvila. „Mami, co je to za tajemství, co v sobě máš?" zeptala se jí Erika, „když se mi s ním svěříš, uleví se ti," pousmála se na ni. Victorii vytryskly slzy. „Eriko, vzpomínáš si na ten den, kdy tě Miguel vzal do sirotčince, a kde si držela v náručí holčičku, která se jmenovala jako já a přitom tě přepadl takový zvláštní pocit?" zeptala se jí Victoria. Erika přikývla. „Tvůj pocit byl oprávněný! Něco to znamenalo!" řekla jí Victoria. „Ale co?" nechápala ji Erika. „Eriko, slibuju ti, že ti to jednoho dne všechno řeknu, ale teď na to nemám sílu," odvětila jí Victoria, „prosím tě, nech mě tady samotnou! Chtěla bych se trochu prospat," řekla jí. „Tak dobře," přikývla Erika, „ale zůstanu doma! Kdyby si něco potřebovala, tak budu tady," usmála se. Victorii znovu vytryskly slzy z toho, že po hodně dlouhé době vedla se svou dcerou tak příjemný rozhovor a znovu si začala vyčítat, že ji tolik zanedbávala. „Mám tě ráda, Eriko!" objala ji Victoria. Erika byla v šoku, protože tuhle větu od své matky neslyšela hodně dlouho. A v tu chvíli si ani nevzpomněla, jestli ji vůbec někdy slyšela. „Já tě mám taky ráda, mami!" usmála se Erika a s Victorií se pevně objaly.