Nezapomenutelný polibek

48. kapitola

„Ano vím," odpověděla Erika Adrianovi. „Tak kde jsou?" zeptal se Adrian. „Teď když to vím, tak si nadávám, že mě to hned nenapadlo!" zlobila se Erika sama na sebe. „Tak už mi řekni, kde jsou!" byl už Adrian nedočkavý. „Jsou na haciendě Miguelova strýce!" odvětila mu Erika, „je to od Caracasu jen pár kilometrů!" dodala, „taky mě to mohlo napadnout, když o té haciendě Miguel léta básnil. Když mě tam chtěl vzít, tak jsem se pokaždé na něco vymluvila, protože venkov fakt nesnáším!" zašklebila se. „To je mi, Eriko, vážně jedno, že venkov nesnášíš, ale teď mi řekni přesnou adresu toho místa!" poručil jí Adrian. Erika se ušklíbla a podala Adrianovi papírek s adresou. Adrian si ji přečetl. „Fajn!" vstal od stolu a chtěl odejít. „No, moment, co chceš vlastně dělat?" postavila se mu Erika do cesty. „To je má věc!" odbyl jí Adrian. „Tak to ne, chlapečku! Tahle věc se týká stejně tak tebe jako mě!" upozornila ho Erika, „tak co chceš dělat?" zeptala se znovu. „Dostanu ty hrdličky navždy od sebe!" vítězně se Adrian usmál. „Ale jak?" zeptala se Erika. „Eriko, proč mě zdržuješ takovýma hloupýma otázkama!" rozčílil se Adrian, „mám svůj plán, který bezpečně klapne! Nemusíš mít strach, tvůj manžílek se ti brzy vrátí!" dodal. „Jenže já chci znát ten tvůj plán! Protože tě znám a nechci, aby si Miguelovi něco udělal!" zdůraznila mu Erika. „On si to zaslouží!" odvětil jí Adrian. „Adriane, opovaž se! Opovaž se Miguelovi něco udělat, slyšíš?" hrozila mu Erika, „s tou svojí chůvičkou si dělej, co chceš, ale o Miguela se postarám zase já!" dodala. Adrianovi už došla trpělivost a chytil ji surově za ramena. „Au, to bolí!" zaúpěla Erika. „Podívej se, Eriko, já jsem tady šéf a já rozhoduju, co s těma dvěma udělám! Jak už jsem ti řekl, tvůj manžílek se ti vrátí, ale nejdřív si to s ním vyřídím!" šel z Adriana strach. „Nesmíš mu nic udělat!" zakřičela na něj Erika. Adrian už s ní nehodlal ztrácet čas. Odstrčil ji stranou tak silně, až spadla na zem a pak rychle odešel.

Eva byla ve své kanceláři a s někým telefonovala, když dovnitř vešla Victoria. Zůstala stát u dveří a čekala, až Eva dotelefonuje. Když Eva položila telefon, Victoria dveře zamkla. „Proč jsi zamkla?" zeptala se jí Eva nechápavě. „Nechci, aby nás někdo rušil!" odvětila jí Victoria, „potřebuju totiž s tebou mluvit! Potřebuju ti něco svěřit!" vysvětlila. Eva na ni zmateně hleděla. Victoria si sedla na pohovku a Eva si k ní šla přisednout. „Victorie, co se děje?" zeptala se. „Evo, jsme nejlepší kamarádky už přes dvacet let, a proto si myslím, že máš právo to vědět! Navíc už to potřebuju někomu říct! Potřebuju to ze sebe všechno dostat!" lesklo se Victorii v očích. „Victorie, o čem to mluvíš?" nechápala ji Eva. „Julie!" opravila ji Victoria. „Cože?" nerozuměla jí Eva. „Spíš by ses mě měla zeptat: „Julie, o čem to mluvíš?"" řekla jí Victoria, „protože Julia je mé pravé jméno!" dodala. „Ale já tomu nerozumím!" byla Eva zmatená. „Evo, prosím tě," chytila ji Victoria za ruku, „než ti to všechno začnu vyprávět, musíš mi slíbit, že to, co ti tady řeknu, zůstane mezi námi! Prosím, přísahej!" žádala ji. Eva nevěděla, co si má myslet, ale nakonec přísahala, že tento rozhovor zůstane jen mezi nimi. A tak jí Victoria začala svěřovat svůj životní příběh.

Před šestadvaceti lety

Julia Yépez, dvaadvacetiletá dívka plná iluzí a snů, stála před oltářem se svou láskou, Danilem Itriagou. Právě odříkávala svůj slib věrnosti a lásky, aniž by tušila, co všechno ji v tomto manželství čeká. Manželství, které doslova změní celý její život a kvůli kterému přijde o to nejcennější.

O rok později seděla Julia ve své ložnici a v náručí držela svou tříměsíční dceru Eriku. „Ty seš tak nádherná, ty můj miláčku, víš to?" usmívala se na svou dceru, „jsi můj největší poklad na světě! Moc tě miluju!" políbila ji na čelo a znovu se na ni usmála. „Lásko," vešel do ložnice Danilo, „mám pro tebe překvapení," usmál se. „Jaké?" zeptala se Julia. Danilo vykoukl ze dveří a někomu naznačil, aby vešel dovnitř. Julia byla zvědavá, koho to tam má, ale zvědavost ji okamžitě přešla, když do ložnice vstoupila až příliš atraktivní žena, navíc oblečená velmi vyzývavě. „Julie," oslovil ji Danilo, „představuji ti Zoe Olivierovou, naši novou chůvu!" představil ji a Zoe se spokojeně usmála. „Cože, chůvu? Ale proč?" nechápala Julia. „No přece pro Eriku, ty hloupoučká!" zasmál se Danilo. „Ale Erika nepotřebuje chůvu! Má přeci mě!" upozornila ho Julia. „Jenže ty už nebudeš mít čas se o ni starat!" odvětil jí Danilo, „nezapomínej, že jako má manželka máš spoustu povinností! Víš, že jsem ve společnosti vážená osoba, a tak mě musíš doprovázet na veškeré akce, které jsou velmi často!" připomněl jí. „Já vím, ale já zvládnu obojí! Jak s tebou chodit na ty akce, tak i se starat o naši dceru!" odvětila mu Julia. „Julie, věř mi, že by si pak byla velmi unavená a odbývala by si nás oba, což není dobré ani pro jednu stranu! Takže Zoe se bude starat o Eriku a ty mi budeš dělat vzornou manželku!" usmál se Danilo. „Nebojte se, paní Julie, budu se o vaši dceru starat jako o vlastní!" řekla jí Zoe. Julia na ni nedůvěřivě hleděla. Ani trochu se jí nelíbil ten Danilův nápad, že její jedinou prací bude být vzornou manželku a už vůbec se jí nelíbila žena, která se měla starat o její dceru. „Ukažte mi ji, pochovám ji!" natáhla se Zoe pro Eriku. Julia jí Eriku po chvíli dost neochotně předala. „Neboj se, miláčku!" přisedl si k ní Danilo, „všechno bude v pořádku!" usmál se na ni a políbil ji. Julia ale o tom tolik přesvědčená nebyla.