Nezapomenutelný polibek

37. kapitola

„Klid, Eriko, o všechno se postarám," řekl jí Adrian. „To už jsem od tebe slyšela, ale zatím se ti to nějak vymyká z rukou!" podotkla Erika. „To proto, že jsem zvolil špatnou taktiku," odvětil jí Adrian, „zbytečně dlouho dobu jsem si hrál na hodného a to byla chyba! Myslel jsem si, že mi to pomůže v tom, lehčeji Samanthu získat, ale místo toho se ona mezitím zamilovala do jiného a mě úplně ignorovala!" rozčílil se, „ale to se ode dneška změní! Přestanu si hrát na hodného a ukážu jí, s kým skutečně má tu čest!" dodal. „Hlavně, aby to konečně zabralo!" zdůraznila mu Erika, „udělej cokoliv, ale ona se prostě nesmí k Miguelovi přiblížit! Miguela mi nikdo nevezme a už vůbec ne taková šmudla!" nadávala. „Nestarej se, Eriko! To, co Samanthě řeknu ještě dnes, rozhodně zabere!" ujistil ji Adrian. „To doufám," odvětila mu Erika, „kdyby se něco dělo, tak mi okamžitě zavolej," dodala a odešla. „Takže Miguel Mendoza se nám zamiloval do chůvičky?" vyšla z druhé místnosti Karina s úsměvem na tváři. „To se dalo čekat, že budeš poslouchat za dveřmi," ušklíbl se Adrian. „O takovou novinku jsem se přece nemohla připravit!" rozesmála se Karina. „Tak se připrav, že zítra tě bude čekat další novinka!" řekl jí Adrian. „A jaká?" zeptala se ho Karina. „Moje zasnoubení se Samanthou!" odvětil jí Adrian. Karina vyprskla smíchy. „Adriane, já miluju ten tvůj humor!" smála se. „To ale není vtip," řekl jí Adrian vážně. Karina se přestala smát. „Takže mi ty tady tvrdíš, že mi zítra oznámíš, že si budeš chůvičku brát a ona s tím bude souhlasit?" zeptala se ho. Adrian přikývl. „A toho chceš jak dosáhnout?" zeptala se ho Karina. „Je mi líto, ale to ti nepovím," odvětil jí Adrian, „zatím se měj," políbil ji a odešel. „Co má sakra v plánu? Chůvička si ho přece nikdy dobrovolně nevezme!" rozčilovala se Karina.

„Candido! Candido, kde jsi?" volala Victoria svou služebnou, když scházela ze schodů do haly. „Potřebujete něco, paní?" přiběhla služebná do haly. „Candido, jak vypadala ta žena?" zeptala se jí Victoria. „Jaká žena, paní?" nechápala ji služebná. „Ta, co ti pro mě dala tu obálku?" zakřičela na ni Victoria. „Já nevím, paní," odvětila jí služebná. „Jak nevíš? Přece sis tu obálku od ní brala, tak ses na ni musela podívat!" křičela na ni Victoria. „Paní Victorie, já to ale opravdu nevím," rozklepal se strachy služebné hlas, „ta žena byla celá v černém a na očích měla sluneční brýle a obličej jí navíc zakrýval klobouk," vysvětlila. „A říkala ti ještě něco, kromě toho, že mi máš předat tu obálku?" zeptala se jí Victoria už klidněji. „Ne, nic, paní," odvětila jí služebná. „Dobře, můžeš jít," řekla jí Victoria a služebná odešla. Victoria se vrátila do svého pokoje. Sedla si na postel, kde ležela fotografie, která jí tak velmi rozhodila. Znovu se na ni podívala a opět jí z očí vytryskly slzy. „Musí to být ona! Jen ona mi mohla tuhle fotografii poslat! Takže už není ve vězení? Ale jak je to možné? Měla tam být ještě tři roky! A jak mě vůbec mohla najít? A proč mi poslala tu fotografii? A s takovým vzkazem? Vždyť nemůže vědět, že...! Nebo snad ano?" pokládala si Victoria spoustu otázek, na které zatím neznala odpověď a vlastně ani nechtěla.

Sebastian a Nancy se vrátili z obchodu. Nancy, která opět řídila, zastavila před domem Santanderových, a oba se Sebastianem vystoupili z auta. Sebastian vyndal nákup z kufru a donesl ho, až do kuchyně. „Děkuji ti, Sebastiane, za pomoc," poděkovala mu Nancy, když Sebastian položil tašky na sektorku. „To byla přeci maličkost," usmál se na ni Sebastian, „to spíš já musím poděkovat tobě," řekl jí. „Za co?" nechápala ho Nancy. „Za příjemně strávené odpoledne," odvětil jí Sebastian a usmál se. Nancy mu úsměv opětovala. „A taky mi promiň," řekl Sebastian. „Co ti mám promíjet?" teď už mu Nancy vůbec nerozuměla. Sebastian se usmál a políbil ji na tvář. Nancy se zachvěla. „Tohle," řekl jí Sebastian, „ty jsi mě před odjezdem na nákup políbila na tvář za to, že jsem tě nechal řídit svoje auto a já jsem ti ten polibek vrátil za to, že jsi mi dnes opět zlepšila náladu, jako to děláš pokaždé od doby, co tě znám," vysvětlil jí, „a za ten polibek si se mi omluvila, tak já se ti omluvil taky akorát předem," dodal se smíchem. „Ale omlouvat si se nemusel," usmála se Nancy. Sebastian jí úsměv opětoval. „A to je vážně pravda?" zeptala se ho Nancy. „Co myslíš?" zeptal se jí Sebastian. „To že ti pokaždé zlepším náladu," odvětila mu Nancy. Sebastian přikývl. „Nejen, že mi pokaždé zlepšíš náladu, ale díky tobě jsem se taky hodně změnil! Také k lepšímu," vysvětlil jí. „To jsem moc ráda," usmála se Nancy, „víš, Sebastiane, já ti taky musím něco říct," rozhodla se mu vyznat lásku, „já tě...," nedořekla to, protože do kuchyně vešla Jazmín. Nancy na ni vrhla rozzlobený pohled. „Tak mi to řekneš jindy," řekl jí Sebastian, „ahoj, Jazmín," pozdravil ji a odešel. „Jazmín, to si sem musela vejít zrovna teď?" zlobila se na ni Nancy. „Vyrušila jsem vás snad při něčem?" zašklebila se Jazmín. „Chtěla jsem mu říct, že ho miluju!" řekla jí Nancy. „No tak to jsem přišla právě včas!" zhodnotila Jazmín a začala vyndávat nákup z tašek. „Já mu to ale stejně řeknu," zdůraznila jí Nancy. „Nancy, ale proč?" zeptala se jí Jazmín, „varovala jsem tě, aby si ho nechala na pokoji! Říkala jsem ti, že je Sebastian moc citlivý a falešné vyznání lásky by mu moc nepomohlo!" upozornila ji. „Ale, Jazmín, copak to nechápeš?" rozesmála se Nancy. „Tak teď vážně nevím, co?" odvětila jí Jazmín zmateně. „Já jsem se do Sebastiana opravdu zamilovala! Jazmín, já jsem poprvé v životě zamilovaná!" zářila Nancy štěstím, „a myslím, že i on miluje mě!" dodala. „Tak to je potom jiná!" rozesmála se Jazmín, „gratuluju ti, sestřenko!" objala Nancy. „Děkuju!" usmívala se Nancy. „Musíš to říct Sam! Ukážeš se jako zářný příklad toho, jak se má žena radovat z toho, že je zamilovaná!" smála se Jazmín. „Skvělý nápad!" rozesmála se Nancy a poté se s Jazmín objaly.