Kůže

Prolog

"Kde je? Kde je moje dcera?!"
"Tvoje dcera? To já jsem ji porodila," pohrdavě se na ni podívá.
"Vzdala ses jí v momentě, kdy ses o ní dozvěděla. Jediné, co jsi udělala dobře bylo to, že ses rozhodla jí dát šanci žít. To já jsem k ní vstávala, když měla zlé sny, utěšovala ji, když ji bolelo bříško nebo byla nemocná. To já ji učila chodit a mluvit. A ty teď po třech letech přijdeš a vezmeš mi ji? Na to nemáš právo!"

Žena před ní, jakoby neměla žádné city. Dívá se na ni kamenným pohledem. Z očí jí tečou slzy a cítí neskutečnou bezmoc.
"Thomasi, řekni něco," otočí se k muži vedle sebe. Vkládá do něj své poslední zbytky naděje. On jen stojí a prohlíží si pár před sebou.
"Co mám říct. Ona je její biologická matka, ty jen adoptivní. Pokud ji chce, nemůžeš jí v tom bránit," nevěřícně vydechne.

Všichni se proti ní spikli! Susan byla celý její svět, žila jen pro ni. Nemůžou jí ji teď přeci jen tak vzít?!

"Mami!" Otočí se za hlasem. Susan jí vběhne do náruče s obličejem od slz. "Mami, co se děje?"
Pevně ji obejme a políbí do vlasů.
"Zlatíčko, pamatuj si, že tě moc miluju a nic z tohohle nechci. Nechci o tebe přijít," vzlyká a zoufale ji tiskne k sobě. "Jsi celý můj svět, nevzdám se tě," uchopí ji něčí ruce a odtrhnou ji od ní.

"Ne! Mami!"
"Susie!" Bezmocně se sveze na zem a sleduje, jak vzpouzející se dívku natlačí do auta. Nedokáže se ani nadechnout. Ta bezmoc a bolest je tak paralyzující. Zůstala úplně sama. Nemá nikoho, kdo by ji utěšil a povzbudil. Nikdo, kdo by s ní soucítil.

V momentě, kdy se za ně postavil i Thomas, u ní skončil. Moc dobře věděl, co pro ni Susan znamená a on ji bez jediného mrknutí oka bodne do zad. Po všech těch letech.

"Vstávej, jedeme domů," ozve se nad ní Thomasův hlas. Jak se v něm mohla tak moc mýlit? Jak za ty roky mohla nepoznat, jaký doopravdy je?!
Zhluboka se nadechne a pomalu vstane. Otočí se k němu a zpříma se na něj podívá.

"Tohle není konec, já to tak nenechám. A je mi fuk, co si o tom myslíš. My dva, spolu končíme. Už s tebou nechci mít nic společného."
Jako by mu to bylo jedno. Otočí se a odejde, aniž by cokoliv řekl. Je přesně tak bezcitný, jak vypadá.

Otočí se za autem, které v dálce mizí za rohem a přísahá si, že Susan dostane zpět. Ona je její matka.
Když jí lékaři řekli, že nikdy nebude moct mít vlastní děti, nejprve byla úplně mimo, ale pak se rozhodla spolu s Thomasem pro adopci.

Byli spolu tři roky, když se dozvěděli o ženě, která čeká dítě, a o možnosti jej po narození adoptovat. Byla tehdy tak nadšená.
Bylo jí jedno, jestli to bude holčička nebo chlapec. Věděla, že ho bude milovat tak, jak nikdo jiný.

První měsíce byly těžké, než si na sebe zvykly, trvalo to. Pak se to jen lepšilo, Susan byla úžasné, usměvavé dítě. Ten její úsměv byl nepopsatelný. Bylo to něco, co jí každý den dávalo sílu znovu vstát a přežít všechny ty bolístky, pády, nemoci.

Milovala ji z celého srdce. Celých dva a půl roku se její biologická matka ani jednou neozvala, jak se má. A pak, z ničeho nic, přišla s papírem od soudu, že ji smí jednou měsíčně vídat.
Nelíbilo se jí to, ani Susan. Nedivila se jí. Byl to pro ni cizí člověk.

A dnes, zničeho nic ji nepřivedla domů. Prej na ni jako její matka má nárok a bude s ní. To přeci nejde!
Nejvíc se bála o Susie. Byla tak citlivá. Musí mít příšerný strach a je zmatená. Kdo ví, co jí navykládají.

Ale ona se jí nevzdá. Nezradí ji. Susie jí věří a ona o ni bude bojovat, dokud bude nějaká naděje, nevzdá to.

"Neboj se zlato, dostanu tě zpět. Slibuju."