Kůže

15

Nedokáže usnout. Doprovodil ji domů, přede dveřmi naposled políbil a se slovy: "Uvidíme se zítra," odešel. Jakoby nic. Nemohla tomu uvěřit, ale potřebovala přemýšlet. Musela si udělat pořádek sama v sobě.
Dala si dlouhou, horkou sprchu a teď sedí na posteli a zírá na svou ruku, kde má obrys svých zubů. Přejede po něm palcem a pousměje se.

Nakonec vstane, vezme si svůj skycák a vyjde na balkon. Nějakou dobu maluje, než vzhlédne a všimne si, že v protějším domě se také ještě svítí, přestože všichni už odešli.
Venku vidí pohyb a tak se vrátí dovnitř pro dalekohled a pak se postaví k zábradlí.
Na terase uvidí Kemala, jak sedí v křesle a zamyšleně točí sklenici v ruce. Po chvíli vzhlédne, jakoby ho někdo vyrušil. Přijde k němu žena a něco mu poví. Kemal se na ni vřele usměje, vstane a dlouze ji obejme.
Co to sakra?! Ihned ji poznala. Byla to ta, co jí říkala, jak dobrý milenec je.

Zamračí se a sklopí dalekohled. Co to mělo být? Počkat, ona žárlí? Sakra. Vždyť se o tom, co se stalo vůbec nebavili. Neví, co to pro něj znamenalo. No, očividně nic vážného. Odfrkne si a vrátí se zpět do pokoje.
Kruci. Je na tom vážně špatně. Proč ten, koho to bolí víc, musí být vždycky ona?! Plácne sebou do postele, zaboří obličej do polštáře a zakřičí.

Před očima znovu vidí jeho tělo, a jen při té vzpomínce se jí uvnitř rozlije spokojený pocit. Věděla, že není obyčejný, tuctový, ale to, co s ní dělal, ji děsilo.
Myslela si, že to třeba cítí stejně, ale očividně se spletla. A to zjištění vážně bolelo.

Najednou dnešní večer nemá tak sladký konec, jak doufala. Spíš hořkosladký. Bolelo to, ale nelitovala toho. Myslela si, že bude, ale přesto, to pro ni znamenalo víc, než by dokázala nahlas přiznat.
Zbytek noci proležela na posteli a zírala do stropu. Když začne svítat, vstane a rozhodne se udělat snídani.

Je to neskutečně uklidňující. Za necelou hodinu se v kuchyni objeví Rozan.
"Dobré ráno, nemohla jste spát, nebo se vám včerejší oslava nelíbila a přišla jste brzy, že jste tak brzy vzhůru?" Rozhlédne se po připravené snídani.
"Dobré ráno, nemohla jsem spát. Oslava byla nádherná."
"Ukažte, pomůžu vám to odnést," nabídne se, ale nenechá ji. Tác je až příliš těžký.
"To je v pořádku, můžete připravit kávu," přikývne a tak odnese jídlo na terasu. Je nádherně a dnes nemá nic na práci, tak s Rozan sedí déle než obvykle.

"Dobré ráno, dámy," ozve se za ní a jen při tom hlasu se jí odporem zježí chlupy na rukou.
"Dobré ráno," řekne ze slušnosti. Ozan políbí babičku a posadí se mezi ně. Podívá se na ni a přimhouří oči, jakoby mu snad něco vadilo.
Zhluboka se nadechne a najednou vypadá naštvaně.

"Dnes jsi se vyhrála, babi," řekne, když se rozhlédne po jídle na stole.
"To ne já. Dnes vařila Aysun," znovu se na ni podívá tím zvláštním pohledem. Je to změna. Jeho pohled býval vždy oplzlý a nepříjemný, ale teď je spíš naštvaný. Nechápe to.
"Vážně? To jste si musela přivstat," zní to jako narážka.
"Nemusela, popravdě jsem vůbec nemohla spát, takže mi to nevadilo," při těch slovech stiskne čelisti a přísahala by, že kdyby mohl, něčím by praštil.
"Hm," řekne jen a zbytek snídaně ji ignoruje.

Dopoledne se ozve Harika, jestli by s ní nezašla koupit šaty na ples. Měla v plánu se nějak zaměstnat, aby na včerejšek nemusela myslet, takže její nabídka přišla vhod.
Sejdou se na náměstí a zamíří k prodejně, kterou má vyhlédlou. Čekala, že to nebude žádný butik, a při pohledu na první cenovku jí to bylo okamžitě jasné.
Harika si vybrala několikatery šaty a zmizela v kabince.
"Tak jak se ti líbil včerejšek?" Ozve se po chvíli ticha.
"Bylo to moc příjemné," co jiného taky měla říct. Zatřese hlavou při vzpomínce na tmavý kout, kde strávila nejhezčí chvíle celého večera.

"Tyhle ne. V těchhle vypadám jak pomeranč. Tyhle mi zvětšují zadek. Tyhle jsou dokonalé," řekne nakonec. Už se začínala bát, že si žádné nevybere. Vyzkoušela si snad všechny šaty v prodejně.
"Moc ti sluší," byla to pravda, její snědá kůže v nich vynikla a střih podtrhoval její perfektní postavu, kterou měli očividně v rodině. Sakra, na co to zase myslí?!

"Dobře. Tyhle! Ty by ti ohromě slušely!" Vezme jedny a přiloží je k ní.
"Díky, ale já šaty nepotřebuju," řekne a bojí se podívat na cenovku.
"Ne? A v čem půjdeš?"
"Kam?" Zamračí se na ni. Harika protočí oči a založí ruce na prsou.
"Vážně? Příští týden je městský ples."
"No a?" Pokrčí rameny.
"No a?!" Zopakuje a nevěřícně se plácne do čela.
"Je to akce, na kterou jsou zvaní všichni z města a ty, po tom, co jsi u nás odvedla tak skvělou práci, bys tam měla jít, pokud nechceš přijít o spoustu zakázek," její argument se jí nelíbí, už kvůli tomu, že má nejspíš pravdu. Práci potřebuje.

Zamračí se a vezme jí z rukou šaty a nakráčí do kabinky. Zamračí se na sebe v zrcadle a s rezignovaným výrazem ze sebe shodí triko a rifle.
Harika měla pravdu. Byly dokonalé. Příjemný materiál zdůrazňoval i halil přesně to, co měl. Byly decentní a přitom vkusné a elegantní.
Usměje se a vyjde z kabinky.
"Jsou nádherné," řekne a podívá se na Hariku. Dech se jí zadrhne v krku, když zjistí, že není sama a pohled se střetne s tím jeho, když vzhlédne od své sestry.
Sjede ji zkoumavým pohledem a nepatrně nadzvedne jeden koutek. Harika se otočí a vypískne.
"Pane bože! Vypadáš jako princezna!" Kemal si založí ruce do kapes a očividně si nečekaný výhled užívá.
"Musíš si je koupit! Budeš nejhezčí na celém plese!" Piští a prohlíží si ji.

Cítí se nepříjemně. Sklopí pohled a otočí se k zrcadlu. Pomalu zvedne pohled a při zjištění, že na ni pořád civí, stiskne čelisti.
Znovu ji bodne u srdce, při vzpomínce na to, co v noci viděla.
"Musíš si je vzít, že ano Kemale!" Vtáhne do toho bratra, když z ní nedostane jedinou odpověď.
"Souhlasím," nakloní hlavu ke straně a znovu pohledem přelétne její tělo v dokonalých šatech.
I bez nich byla úchvatná. Jedinečná.