Kůže

7

Než dorazí ke kostelu, většina už je uvnitř. Vejde a pohledem přelétne přední část. Velká fotografie vedle otevřené rakve a spousta květin. Zamračí se. Takhle to nechtěl.
"Co se děje?" Zeptá se Kemal. Zatřese hlavou a z té frašky se jí zvedá žaludek.
"Takhle to nechtěl. Nikdy nechtěl otevřenou rakev. Chtěl, aby ho všichni viděli mezi sebou, ne jako mrtvolu," při pohledu na bledou tvář se zachvěje. Na tohle nebyla připravená.
"Pojď, posadíme se," chytne ji kolem pasu a zavede do jedné z posledních lavic.

Jako první promlouvá kněz. Nedokáže se soustředit, neustále v ní vře vztek, jak mohl Thomas něco takového dopustit!
Když se u mikrofonu objeví on, stiskne čelisti a potlačí nutkání na něj zakřičet. To co říká, a jak se tváří, jí znovu zvedá žaludek. Tolik lží a falešného smutku. Všichni moc dobře ví, jak se těšil, až otec zemře a on jeho majetek zdědí. Měla chuť mu plivnout do tváře.
Pak se objeví nějaký muž.

"... Yusuf byl téměř jako můj otec. Měl spoustu adoptivních dětí o které se staral a vedl je k jejich cestě," nikdy ho neviděla a přesto se jeho pohled stočí k ní a pousměje se, "jeho největší úspěch, na který byl pyšný bylo vychování jeho následovníka," v ten moment jí došlo, kam tenhle projev spěje a začala třást hlavou, ale muž pokračuje dál:
"Celé měsíce nemluvil o nikom jiném. Byl na ni pyšný jako skutečný otec. Někdo, kdo se u něj objevil jako šedá myš, jako obyčejná ošetřovatelka a vyklubala se z ní nejlepší restaurátorka. Bonnie," pokyne jí, aby šla dopředu.

Několik lidí se otočí a ona ztěžka polkne. Tohle ne.
"Jsem si jistý, že by chtěl, aby všichni věděli, co jsi pro něj znamenala," řekne, když dál sedí. Zhluboka se nadechne. Najednou to bere jako příležitost Thomasovi vmést do tváře, jak pohrdá vlastním otcem, že nerespektuje jeho přání.
"Hele," chytne ji Kemal za ruku, "vím, že jsi naštvaná, ale jsou tady i lidi, kteří doopravdy truchlí. Pokud tohle není způsob, jakým by chtěl, aby se s ním ostatní rozloučili, udělej to ty, ale sama, ne takhle." Rozhlédne se kolem po tvářích a pak se podívá na Kemala, který doufá, že neudělá nějakou hloupost.

Sáhne vedle sebe na pouzdro, které sebou veze z domu a vyprostí se z jeho sevření. Napřímí se a dojde až ke dvěma schodům, které vyjde a postaví se před mikrofon.
Přelétne pohledem lidi v chrámu a pak se podívá na Thomase, který je rudý vzteky, ale ani se nepohne.
"Ehm, zdravím. Jmenuji se Bonnie, nebo Aysun. Yusufa jsem poznala jako pacienta. Jak tady už zaznělo," nervózně si zastrčí pramen vlasů za ucho, "ale byl to ten nejupřímnější, nejlaskavější, nejtrpělivější a nejoptimističtější člověk, jakého jsem ve svém životě poznala.
Nebudu tu opakovat, co už bylo řečeno. Rozhodně jsem nepočítala a tím, že budu muset něco říkat, ale on si to zaslouží. Byl můj otec, kterého jsem neměla. Na něho jediného jsem se mohla spolehnout. Věděl o mně všechno. I to nejhorší.
Jemu vděčím za to, kým jsem se stala. On mi ukázal cestu, kterou ve svém životě chci jít. Vděčím mu za tolik věcí, které jsem mu nikdy nemohla splatit. Za vzdělání, díky němu jsem byla nejlepší v ročníku, za podporu, když jsem si myslela, že to nezvládnu, za všechny vědomosti," zachmuří se a do očí jí vhrknou slzy, "za svůj život. Nebýt něho, už bych ... už bych tady nebyla," otočí se k rakvi a zadívá na klidnou tvář uvnitř.
Přejde k ní a položí červený tubus od diplomu na rakev.
"Sbohem," zašeptá a po tvářích jí steče slza.

V tichosti se vrátí na své místo a zhluboka si oddechne. Nemůže uvěřit tomu, že to vážně všechno řekla nahlas. I když mu to opakovala několikrát, vždy ji zarazil a přinutil nebýt melancholická.
Vyjdou před kostel a čerstvý vzduch je jako dar z nebe.
"Bonnie?" Ozve se za ní. Otočí se za hlasem a muž, který se k ní blíží se pousměje. "Zdravím. Jmenuji se Hakan Zengin," natáhne k ní ruku.
"Těší mě," váhavě ji přijme, "tedy že vás poznávám, za to uvnitř vás moc ráda nemám," muž se zasměje a pokyne hlavou.
"To chápu. Muselo to pro vás být těžké, ale Yusuf by to tak určitě chtěl. Aspoň něco se mu splnilo," střelí pohledem Thomasovým směrem. Ten přijímá kondolence a tváří se zdrceně. Šašek.
"Asi máte pravdu."
"No nic, nebudu vás rušit. Ještě se uvidíme. Pokud jdete i na občerstvení, je to tam ta budova," ukáže za ně.

Podívá se na Kemala, který stojí opodál. Jen pokrčí rameny, že je to na ní a tak se otočí zpět a chvíli přemýšlí.
"Myslím, že pojedeme domů. Uctím ho tak, jak si to přál," jakoby právě tuhle odpověď čekal. Doširoka se usměje a přikývne.
"Souhlasím. Takže sbohem." Ještě chvíli se za ním dívá. Měla z něj zvláštní pocit. Bohužel, nemá víc času pro své myšlenky. Z těch ji vytrhne drsný, nepříjemný hlas.
"Co tady kurva chceš?" Otočí se a zpříma se podívá na Thomase, který k ní jde s rukama v kapsách.
"Taky bych řekla, že tě ráda vidím, ale nevidím. Nejsem tady kvůli tobě, nedělej si starosti. Už odjíždím," otočí se k odchodu, ale on ji uchopí za paži a zastaví.
"Co si o sobě vůbec myslíš? Nemáš žádné právo tady být," zasyčí na ni a stiskne jí tak silně, až to zabolí. Vytrhne se mu a vzdorovitě se na něj otočí.
"Mám stejné právo jako kdokoliv jiný, kdo ho znal. A ty mi nebudeš říkat co smím a co ne. Už nikdy," oplatí mu stejným tónem. V obličeji zrudne stejně jako v kostele a přísahala by, že ji udeří.

"Aysun, pojedeme," ozve se za ní a Thomas zvedne pohled.
"A ty jsi kdo? Vyměnilas mě za tohohle ubožáka?" Sjede ho pohrdavým pohledem. Kemal se postaví vedle ní a chytne ji kolem pasu. Nebrání se. Z nějakého důvodu se cítí v bezpečí.
"Ten ubožák," zopakuje jeho slova, "tvému otci celé roky platil zdravotní péči, takže by ses měl chovat uctivě," řekne tvrdě. "A jí se už nikdy ani nedotkneš, jinak ti zpřelámu všechny kosti," zasyčí výhružně, až Thomas o krok ustoupí.
Chvíli si myslí, že na sebe oba skočí, pak si všimne zvědavých pohledů kolem stojících. Nechce dělat scény. To by si nepřál.
"Kemale, jdeme," otočí se na něj a musí chvíli počkat, než se na ni podívá.
Přikývne a odvede ji k autu. Společně nastoupí a zamíří zpět domů.