Kůže

27

Jen co za sebou zavře dveře, ozvou se kroky. A to se snažila, aby se dovnitř dostala pokud možno nepozorovaně. Neměla náladu na dotazy kde byla, potřebuje být sama.
Rozan se k ní přiřítí a bez varování ji pevně obejme, až překvapením ztrne.

"Díky bohu, že jste v pořádku. Už jsem se začínala bát, ale pan Kemal poslal vzkaz, že jste u nich. Jak vám je?" Odtáhne si ji na vzdálenost paží a starostlivě prohlédne od hlavy k patě.
"Už dobře. Bylo to jen hadí kousnutí, očividně nic vážného," pousměje se na ni, aby ji ujistila, že je vše v pořádku, ale Rozan zavrtí hlavou.
"Taky moc hadů, kteří nejsou jedovatí nežije. Měla jste obrovské štěstí, že jste narazila na jednoho z mála, nebo vám pomohl někdo, kdo věděl jak," Aysun přimhouří oči a nad její úvahou se zamyslí.

Vážně měla takové štěstí? Kemal se tvářil, jakoby to byla běžná věc, že někoho kousne had, ale Rozanin strach nebyl přehnaný, ani strojený. Tak co se tady sakra děje?!

"Tak, nebo tak," usměje se na ni, "jsem v pořádku," Rozan si povzdechne a přikývne.
"Ani nevíte, jak jsem ráda. Dáte si něco k jídlu?" Na jídlo úplně zapomněla. Teprve když se o něm zmíní si uvědomí, že má vážně hlad.
"Moc ráda," pokyne jí, aby ji následovala do kuchyně, kde se posadí za stůl, a sleduje starší ženu, jak pobíhá po místnosti.

"Ještě zajdu pro zeleninu," podá jí talíř a zmizí ve dveřích na zahradu. Zírá do talíře a připadá si zvláštně, jen nechápe důvod.
Jakmile se ozve hluk, vzhlédne v očekávání, že je to Rozan, ale ve dveřích se objeví Ozan.
Jakmile se jejich pohledy setkají, po zádech jí přeběhne mráz.

Přimhouří oči, jakoby ji tady vůbec nečekal a pak přejde ke stolu.
"Vrátit se po dvou dnech, to musela být hodně dobrá párty," řekne s úšklebkem a opře se o desku stolu. Stiskne čelisti a polkne, než se odhodlá k odpovědi.
"Do toho, kam chodím a kdy se vracím ti nic není," nadzvedne bradu, aby pochopil, že má toho jeho chování plné zuby, ale jakoby mu to bylo jedno.
"Vážně?" Nadzvedne obočí a dál se jejím vztekem baví.
"Už mi dej konečně pokoj," řekne nahlas to, co si myslí od první chvíle, co na ní promluvil.

"Tak to ani náhodou," procedí skrze zuby a na okamžik by přísahala, že se ho bojí.
"Nechci tě ve své blízkosti, je ti to jasné? Nechci, abys na mě mluvil," vstane, aby byli ve stejné úrovni jako rovnocenní soupeři.
"Nebo co? Zavoláš svého mazlíčka?' trvá pár vteřin, než jí dojde, jak to myslel.
"Kemala do toho netahej," jen se zasměje a zavrtí hlavou.
"O toho tady jde v první řadě, stejně jako o tebe," dochází jí, že nemá cenu se s ním dohadovat. Je tak zabedněný, že odmítá fakt, že ho nechce ani vidět, i když mu to řekne napřímo.

Povzdechne si a obejde stůl, aby mohla odejít. Nehodlá s ním být v jedné místnosti už ani minutu.
"Kam si myslíš, že jdeš?" Zasyčí a hrubě sevře její paži ve své, až jí do dlaně vystřelí bodavá bolest.
"Au! Okamžitě mě pusť," snaží se znít klidně, ale hlas se jí třese vztekem.
"Nikdy," řekne s ledovým klidem a takovým odhodláním, až ztěžka polkne.
Jeho oči jí propalují a pak v nich uvidí něco, co by přísahala, že už viděla. Ale kde?

Trhne sebou, když jí v mysli vyvstane záblesk očí, které se na ni ze tmy upírají těsně před tím, než ucítí ostrou bolest a pak už jen chaos.
Zamrká a zalapá po dechu. On se jen uculí, jakoby přesně věděl, na co myslí.

Ty oči! Byli úplně stejné! Ale to přece není možné. Jak by mohl mít had a člověk stejné oči? To je nesmysl.

"Ozane," ozve se za ním babiččin hlas, "okamžitě ji nech napokoji."
"Jen si povídáme," přimhouří oči, aniž by se jakkoliv pohnul. Podle jeho postoje je jasné, že ho ani její přítomnost nijak nezastaví.
"Jsi v mém domě," pokračuje přísným hlasem, "a k mým hostům se budeš chovat uctivě, rozumíš?" Pevně stiskne rty a po chvíli ji pustí. Jeho pohled, jakoby říkal, že ještě neskončili.
"Omlouvám se, klidně si to jídlo vemte k sobě do pokoje," podá jí talíř s omluvným pohledem.
"Děkuji," bez zaváhání vyjde ze dveří a než vyjde nahoru slyší, jak na něj Rozan křičí a on jen naštvaně odpovídá.

Patří mu to, pomyslí si a s úlevou se posadí na židli a pustí do jídla.
Rozhodne se osprchovat a jít pracovat. Alespoň chvíli, aby zapomněla na všechen ten zmatek, co se během posledních dní kolem děje.
Po sprše se oblékne a zamíří k dílně. V domě je ticho a nemá v plánu zjišťovat, jestli tam někdo je. Co nejrychleji vyjde ven a teprve, když se za ní zavřou dveře se uvolní.

Následující hodiny jsou neuvěřitelný relax, kdy nemyslí na nic, jen na práci. Zrovna odchází, když jí zazvoní telefon.
"To nevydržíš ani jeden den?" Zasměje se a pomalu zamíří k domu.
"Taky tě rád slyším," odpoví naoko dotčeně, "jasně že jo, jen chci vědět, že je všechno v pořádku," protočí oči a povzdechne si.
"Ano, všechno je úplně normální," ujistí ho a vyjde na verandu.
"Co děláš?"
"Zrovna se vracím z dílny. Chtěla jsem na chvíli vypnout a musím se zase pustit do práce."

Vejde dovnitř a zamíří do kuchyně, aby se něčeho napila. Ve dveřích zůstane vyděšeně stát.
"Pane bože," vydechne a během vteřiny se rozběhne k bezvládnému tělu, ležícímu na podlaze.
"Rozan, slyšíte mě?" Zatřese s ní a teprve pak si všimne, že je celá od krve a na těle má několik ran, ze kterých vytéká krev.

Prudce vydechne, když si uvědomí, že jsou stejné jako to, co měla ona. Jak je to možné?! Asi už začíná šílet.
"Rozan!" Znovu s ní opatrně zatřese, ale nemá to žádný význam. Vyděšeně na ni hledí a není schopná uvažovat. Najednou se naproti ní objeví někdo další. Trvá jí hodnou chvíli, než si uvědomí kdo to je.

"Pust mě k ní," bez zaváhání kontroluje pulz a pak začne srdeční masáž. S vytřeštěnýma očima sleduje dění před sebou a není schopná se vůbec pohnout.
"Ona," vydechne téměř neslyšně, "ona je mrtvá," po zádech jí přeběhne mráz, ale Kemal jakoby ji vůbec neslyšel. Přiloží ucho k obličeji a když se narovná, zamračí se.

"Kruci," zakleje a chvíli zaváhá. Ví, co musí udělat, ale také si je moc dobře vědom následků. Neodváží se na ni podívat. Je postaven před rozhodnutí, které ho bude stát všechno. Buď ji ztratí navždy, nebo nechá zemřít nevinnou ženu.

Zavře oči a zhluboka se nadechne. Cítí svou přeměnu a skloní se k ženě, aby jí do ran vpravil svůj protijed.
Cítí každou její emoci. I to, jak jí srdce a dech zrychlilo a vyděšeně se odsunula. Rozanin tep se pomalu zrychluje a tak pozná, že to bylo na poslední chvíli.
Teprve teď zvedne pohled k Aysun, která lapá po dechu a zírá na něj s vytřeštěnýma očima.