Kůže

13

Následující dny se jí úspěšně daří mu vyhýbat. Na obědy nechodí a netoulá se po venku, kde by na něj mohla narazit. Harika se ji několikrát pokoušela dostat ven, ale povedlo se jí vždy najít něco, proč nejít.
"Hele, můžeš se nám vyhýbat jak chceš, ale ten příští týden ti to nevyjde," řekne naštvaně, když za ní opět přijde, aby ji vzala na oběd a ona odmítne.

Sakra. Úplně na to zapomněla. Za pár dní bude mít dokončenou restauraci fresky a když to oznámila Serkanovi, byl nadšený, že bude dokončena na každoroční slavnost, kterou pořádají vždy u příležitosti začátku žní.
Už tehdy se snažila naznačit, že se nebude moct zúčastnit, ale ne, nebral jako odpověď. Ani on, ani Harika.

"Neboj, budu tam," není nadšená, ale co může dělat. Nechce je urazit ani vypadat nevděčně. Udělali pro ni víc, než bylo potřeba, neměla by si stěžovat a odmítat pozvání.

Vážně se jí tam nechce, do teď, se jí úspěšně dařilo Kemalovi vyhýbat, a jakoby se o to snažil i on.
Stojí před zrcadlem a už hodnou chvíli přemýšlí, jestli je to dobrý nápad. Oblékla si jedny ze svých mála šatů co měla, vlasy rozpustila a jen lehce sepnula, aby jí nepadaly do očí.
Jediné, co ji trochu uklidnilo bylo, když jí Harika řekla, že tam Kemal pravděpodobně nebude, protože musí narychlo odjet něco zařídit.

Slavnost začala už před dvěmi hodinami, a ona se teprve teď přinutila vyjít. Jde pomalu přes pozemky a už z dálky jsou vidět světla na zahradě, spousta lidí a je slyšet hudba a smích. Už z dálky vidí Hariku, jak uprostřed davu na parketu tančí a hlasitě se směje.
Jakmile ji spatří přicházet, protlačí se až k ní a obejme ji.
"Tady jsi," pozná, že už má vypito, "že ti to trvalo. Ale sluší ti to."
"Díky," pomůže jí, aby neupadla.

Přinutí ji vypít hned jednu sklenici vína najednou. Normálně by se bránila, ale je vážně dobré a potřebuje se konečně trochu uvolnit.
Než se naděje, má v sobě už čtvrtou, nebo pátou sklenici. Nakonec se nechá i přemluvit k tanci.

Je příjemné se nemuset hlídat, ovládat každý pohyb a slovo. Prostě si jen užívat přítomný okamžik.
Harika si vždy uměla užívat a zrovna teď, jí to přišlo vhod. Už pár hodin se baví. Měla by zpomalit, hlava se jí motá a břicho ji bolí, jak se směje, když se s Harikou točí dokola.

"Musím si odpočinout," zajde si pro vodu, postaví se na kraj parketu a s úsměvem pozoruje ostatní.
Napije se a přehledné dav kolem. I přes pokročilou hodinu je zde stále spousta lidí. Zastaví se uprostřed pohybu, když se na protější straně střetne s upřeným, nečitelným pohledem.
Nedokáže se pohnout, ani uhnout pohledem.
"Dobrý vkus, v posteli je vážně dobrý," otočí se za hlasem. Vedle ní stojí krásná žena a dívá se stejným směrem.
"Prosím?" Řekne zmateně. "Já...nevím o čem mluvíte," žena se na ni otočí a potutelně se usměje. Neřekne jediné slovo a odejde.

Zamračí se a podívá se opět jeho směrem. Pořád tam stojí a propaluje ji tím svým nic neříkajícím výrazem.
Najednou pocítí něco, co nikdy necítila. Nepříjemný bodavý pocit žárlivosti. Proč? Proč na ni žárlí? Vždyť jí je ukradený!
Zamrká a zatřese hlavou. Je opilá. Zamíří k domu a zastaví se až v místnosti, kde strávila hodiny a hodiny prací. Byla unešená, jak fresku nasvítili. Vypadala úchvatně.

"Odvedla jsi skvělou práci," ozve se těsně za ní. Stále si prohlíží malbu, která se při blikajícím světle zdá téměř jako živá.
"Od tebe to zní skoro jako kompliment," slyší, jak se tlumeně zasměje.
"To byl kompliment. Stejně jako to, že ti to sluší," na rameni se objeví jeho ruku. Zavře oči a trhaně se nadechne. Na zádech cítí teplo, jak si stoupl těsně za ni.
"Kemale," snaží se ovládat hlas, ale stejně ji zrazuje.
"Já vím, snažil jsem se na tebe nemyslet, věř mi, ale čím víc jsem se snažil, tím víc jsem na tebe myslel," sjede dlaněmi k bokům a pak na břicho a přitiskne ji k sobě ještě víc.

Odhrne vlasy na stranu a zaboří obličej do krku, kde se zhluboka nadechne. Celá se zachvěje, když se jí o kůži otře rty a políbí ji.
"Cítím jak ti bije srdce. Vím, že jsi vzrušená a chceš mě stejně jako já tebe. Kdyby to bylo jinak, nechal bych tě, ale prostě nemůžu. Už to nechci dál ignorovat a dělat, že pro mě nic neznamenáš,"  šeptá mezi polibky, kterými posévá kůži až se v jeho náruči chvěje jako list ve větru.
Nezmůže se na jediný náznak odporu. Alkohol v těle naprosto odřízl její logické uvažování a zůstala jen čirá touha.

Otočí ji k sobě a zadívá se do tváře, která ho posledních několik dní pronásledovala ve spaní. Tváře měla červené od množství alkoholu a vzrušení, její oči těkaly po jeho tváři a zrychleně oddechovala pootevřenými rty, jež chtěl tak dlouho políbit.
Nepatrně zatřese hlavou. Bojí se, že bude opět něco namítat a tak se k ní skloní a přitiskne svá ústa na její.

Už nechce poslouchat, proč to nejde a proč je to špatné. Nikdy její důvody nepochopil. Nechápal, proč se tolik brání svým citům, které byly čím dál silnější.
Ještě nikdy ve svém životě necítil nic tak silného k nikomu. Za všechna ta dlouhá léta, konečně našel někoho, pro koho by byl ochotný zemřít, pro koho dýchá a jediný člověk, kterému by chtěl říct každou svou myšlenku. Zní to šíleně. On, ten, kdo nikdy s nikým nesdílel své pocity a jeho sestry ho za to měly za podivína.

S jejím příchodem se všechno změnilo. Už když do ní vrazil v té nemocnici poznal, že je jiná, že není obyčejný člověk, že je výjimečná.