Kůže

22

"Aysun! Jsi v pořádku?" Zamrká a zatřese hlavou. Trvá jí pár vteřin, než si uvědomí kde je, a co se stalo. Kemal u ní klečí s vyděšeným výrazem.
"Jo, jen jsem asi usnula," pokusí se to nějak zamluvit.
"S otevřenýma očima?" Povytáhne obočí. Promne si oči a zhluboka se nadechne. Nechce mu to říkat, jen by ho děsila a stačí, že ona sama neví, co to má znamenat.
Rozhlédne se dokola a zadívá na velkou tašku.
"Ty se někam stěhuješ?" Pokusí se odvést jeho pozornost. Podívá se jejím směrem a zasměje se.
"Pokoušel jsem se odhadnout, jak to tady bude vypadat," se skeptickým výrazem se podívá po místnosti, "měl jsem pravdu, tak jsem vzal i pár věcí navíc."

Překvapeně ho sleduje, jak vytáhne deku, skleničky, rozloží jídlo a nakonec otevře láhev vína.
"Tak jdeš jíst?" Zeptá se s potlačovaným smíchem, když na to zírá s otevřenou pusou a ani se nepohne.
"Jasně, jen přemýšlím, jestli máš v plánu mě opít," zasměje se a podá jí jídlo.
"Dnes ne, jen jsi pracovala v sobotu, tak si zasloužíš vydechnout." Pousměje se a pustí se do toho.

Dojí a rozhlédne se po místnosti. Když se podívá na její skycák, spokojeně se pousměje. Najednou ho vezme a otočí. Je úplně červená a očividně se stydí.
"Proč se stydíš? Je to dobré. Máš talent, nestyď se za něj," teď zrudne snad ještě víc.
"Já se normálně nestydím, ale taky nikomu neukazuji své osobní kresby," vezme jí notes a začne jím listovat.
"No, tak to jsem rád, že nejsem všichni," podívá se na ni s jiskřičkami v očích, než se opět zadívá na kresby. "Nemohl jsem si nevšimnout, že každého máš nakresleného jednou, maximálně dvakrát, a já jsem tady jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát," listuje a počítá své podoby. Vezme mu ho, aby přestal, protože si toho je moc dobře vědoma.
"No a co? Můžu malovat co chci," schová si ho za záda. Moc dobře si je vědoma toho, kolikrát ho malovala.
"Jistě a mě se líbí, že jsem pro tebe takový námět," nakloní se k ní a vidí, jak ztěžka polkne.

"Já..." plaše zamrká, ale Kemal jen zatřese hlavou a odhrne pramen neposedných vlasů z její tváře. Stále nemohl uvěřit tomu, že v něm nějaká žena vyvolává tak silné emoce jako ona. Na jednu stranu ho to děsilo, ale zároveň se s ní cítil spokojeně a sám sebou. Nikdy si k sobě nikoho nepustil tolik, jako ji.
Byla jedinečná a originální. Dokázala ho překvapit, jedinou větou totálně vytočit a její pohled ho dostával do kolen.

Jediné, co ho trápilo, bylo to, že ho nemůže vidět takového, jaký ve skutečnosti je. Tím, že popírá existenci jeho světa, by ji to zjištění vyděsilo. Bojí se, že by ji ztratil nadobro. Musí přijít na způsob, jak jí říct kdo je on a že ona, ať se jí to líbí nebo ne, je stejná.

Tolik toužil po tom, jí otevřít celé své srdce a dát všechno, co může, ale to jen jako člověk, nikdy nebude moci. Už jen představa, jak se na jejím těle lesknou šupiny v něm probouzí zvířecí instinkty. Stále přemýšlí nad tím, jakou mají barvu. Zároveň ho ale děsí představa, že by se přeměnila bez toho, aniž by svou podstatu přijala.

Přestože se tomu zprvu bránil, čím dál víc si uvědomuje, že to, co k ní cítí, je něco daleko silnějšího, než zprvu myslel.
Tolik si přál, aby cítila to stejné jako on, potřeboval vědět, že ji k ničemu nenutí, že se ho nebojí a není jí odporný.
Při jejím pohledu se mu v hrudi rozlévalo příjemné teplo a měl při tom pocit, že mu musí vidět až do duše.

"Co se děje?" Vyruší ho z jeho myšlenek. Lehce zatřese hlavou a mírně se pousměje.
"Nic, jen si užívám, že tady můžu být s tebou." Jakoby nevěděla, co na to říct. Její rozpaky se mu líbí, vypadá při tom tak sladce. Má chuť ji obejmout a zlíbat rty, které ho k tomu neustále vybízejí.

Jakoby myslela na to stejné, když si všimne, že se mu nedívá do očí, ale na jeho ústa. To mu dodá odvahu a přesvědčí o tom, že smí.
Nakloní se k ní a něžně políbí.
Ani se nepohne, ale slyší, jak se její dech i tep zrychlily. Přinutí se od ní odtáhnout a dlouze vydechne.
"Musíš se najíst," ne, že by nechtěl pokračovat, ale bylo mu jasné, že musí mít příšerný hlad. Nejdřív jídlo a něžnosti až potom. Mají spoustu času, nemusí nikam spěchat.

Jen přikývne a tak se pustí do jídla. Mlčky pokukují jeden po druhém a on se zase cítí jak puberťák, když se snažil nenápadně pozorovat holku, která se mu líbila.
Byla nádherná, přestože na ní byla znát únava. Chvíli váhá, ale nakonec k ní vzhlédne se strachem, jak bude na jeho nabídku reagovat.

"Aysun, chci se tě zeptat, jestli bys se mnou nešla na charitativní akci," překvapeně k němu vzhlédne a je očividně zaskočená, "myslím jako na oficiální rande," dodá, aby to upřesnil. Aby pochopila, že to s ní myslí vážně a nejde mu jen o příležitostný sex, přestože musí uznat, že je úžasný.
Chvíle, kdy přemýšlí, se mu zdá nekonečná. Nakonec se skloní ke svému jídlu a aniž by se na něj podívala se zeptá:
"Kdy?" Chvíli mu trvá, než mu dojde, že je to vlastně souhlas. Neubrání se spokojenému úsměvu a s úlevou vydechne nahromaděný vzduch, který nevědomky zadržoval.
"Za týden," přikývne a teprve teď se na něj podívá.

Ten pohled mu podlomil kolena. Najednou se na něj dívala jinak. Nebo si to alespoň myslel.
"Dobře," zašeptá a na tváři se jí objeví lehký úsměv.