Kůže

6

Vrátí se zpět do práce. Přestože se ji všichni snaží přesvědčit, aby šla domů. Chce ještě něco udělat, když zítra bude mimo.
Přesto většinu času vzpomíná na všechno, co s Yusufem zažila. Jak ji učil odhadovat stáří, jak nejlépe napodobit původní stav. Když se učila na zkoušky, zkoušel ji a radil, jak nejlépe obhájit práci. Bezezbytku jí nahradil otce, kterého už několik let neměla.
Povzdechne si a nakonec snahu o soustředění vzdá. Uklidí po sobě a zamíří domů. Je unavená a potřebuje se na zítřek alespoň trochu vyspat.

Probudí ji teprve budík, jak byla vyčerpaná, klidně by spala dál, ale jakmile si uvědomí, co ji dnes čeká, posadí se a chvíli hledí do zdi. Najednou je svět o něco smutnější a prázdný.
Přinutí se vstát, dát si sprchu a najít černé šaty a lodičky. Vlasy nechá rozpuštěné. Yusuf říkával, že tak vypadá jako divoženka, jako pravá umělkyně.
Při té vzpomínce se pousměje na svůj odraz v zrcadle a sejde do kuchyně, aby něco pojedla. Rozhodně nechce na pohřbu poutat pozornost tím, že tam omdlí.

"Dnes nějak pozdě," ozve se Rozan, když sejde do přízemí a potká ji, jak nese tác s kávou.
"Dnes nejdu do práce, musím něco vyřídit," žena ji sjede pohledem, jakoby pochopila a jen přikývne.
"Dáte si před odchodem snídani?" Usměje se a přikývne.
"Něco malého ano." Jakoby to věděla, během chvilky jí přinese připravený talíř, který před ni postaví.
"Děkuji."

Podívá se na hodinky. Má zhruba čtvrt hodiny, než dorazí Kemal. Řekl, že se pro ni staví, což se jí sice moc nelíbilo, ale nakonec za to byla ráda.
Než se přinutí něco sníst, měla by jít.
Odnese nádobí do kuchyně a poděkuje. Jen co se přiblíží k domovním dveřím, ty se otevřou a dovnitř vejde Ozan.
Sjede ji tím svým pohledem až se musí přinutit nic neříct.
"Dneska nějaká vyfiklá," neodpustí si jako vždy blbou poznámku.
"Dobré ráno," ignoruje ho a obejde.
"Dobré, dobré. To ses tak nastrojila kvůli starým čmáranicím?" Na to odmítá odpovídat.

V tu chvíli u domu zastaví černé SUV, dveře řidiče se otevřou a vystoupí Kemal. Vypadá jak nějaký bodyguard. Ten jeho typický nepřístupný výraz a tmavé sluneční brýle z něj dělají téměř mafiána.
Otevře dveře spolujezdce a počká, než k němu přijde a nastoupí.
"Díky," místo odpovědi jen zabručí a dál se dívá na Ozana. Otočí se a zjistí, že se na sebe oba dívají jak dva kohouti na smetišti. Jen si povzdechne, zatřese hlavou a raději nastoupí.

Dveře se za ní zavřou a během pár vteřin už jedou po silnici směrem z města.
"Ty s ním něco máš?" Zeptá se po chvíli ticha.
"Cože? Ne," odfrkne si a při té představě se zatřese, "proč?" Otočí se na něj. Jen pokrčí rameny jakoby nic.
"Jen tak, že se tvářil, jak kdyby se mi snažil vyhrožovat, ať se od tebe držím dál," zasměje se. To by odpovídalo.
"Narovinu jsem mu řekla, ať zapomene. Vůbec nechápu, že ho to ještě pořád baví." Teď se zasměje on.
"Je vidět, že ho neznáš."

"A ty snad ano?" Znovu se na něj otočí.
"Samozřejmě. Bydlí na druhém konci ulice, jsme prakticky sousedé. Znám ho od dětství. Vždycky byl problémový," zamračí se.

"Řekni mi, jaký byl?" Ozve se po dalších několika kilometrech úplně jiným tónem a jí okamžitě dojde, na koho se ptá.
Podívá se z okna a při vzpomínce na usměvavou vrásčitou tvář se usměje.
"Byl to úžasný člověk. Nikdy jsem nepoznala nikoho, v jeho věku, kdo by byl tak mladý duchem. Když jsem se učila na zkoušky, zkoušel mě, když jsme narazili na něco, co sám nevěděl, chtěl, abych mu to objasnila. Naučil mě všechno. Vždycky říkával, že až jednou zemře, chce, aby na jeho pohřbu bylo veselo, aby se oslavoval jeho život, ne truchlit nad odchodem. Nikdy nebyl pesimistický, nenávistný, nikdy neměl předsudky a v každém se snažil vidět to nejlepší, i když v něm nic nebylo," zamračí se při vzpomínce na Thomase.

"Myslíš jeho syna?" Ozve se, jakoby jí četl myšlenky. Jen přikývne a teprve teď si uvědomí, že se mu bude muset opět postavit tváří v tvář.
"Vypadal jako pěkný zmetek," řekne zamyšleně.
"Řekněme, že se od něj člověk nedočkal pochopení ani podpory," bodne ji u srdce a potlačí vzpomínky.
"Jak jsi ho vlastně poznala? Myslím Yusufa."
"Hledala jsem práci. Měla jsem jen zdravotní školu a zrovna hledali ošetřovatelku, tak jsem se přihlásila. Po pár měsících zjistil, jak miluju historii, umění a že i rukama něco umím a začal mě učit. Líbilo se mi to a tak jsem se přihlásila na školu. Tu jsem dokončila jen díky němu."

"Takže jsi zdravotník a umělec v jednom," čekala by, že bude znít ironicky, ale spíš to vyznělo jako obdiv, což ji mátlo.
"Ty jsi ho znal osobně?"
"Jistě. Když jsme před lety rekonstruovali nemocnici, pomáhal nám. Nebýt něho, nikdy by nevypadala tak, jako dnes. Vděčíme mu za hodně. Když jsem měl cestu kolem, nebo otec, vždy jsme se za ním stavili. S otcem byli dobří přátelé." To jí nikdy neřekl. Nechtěl se bavit o nemoci, nemocnicích ani ničem podobném.

Zastaví před kostelem a při pohledu na dav venku se zamračí.
"Zvládneš to," řekne, jakoby na ní viděl jak pochybuje.
"Musím," zašeptá.
Pro něj.