Kůže

10

Celou cestu hledí do země před sebou a snaží se na něj dívat co nejméně. Pokaždé, jí tělem projede zvláštní pocit, který je nepříjemný. Nelíbí se jí to.
U třetího panáku se zarazí. Tohle nemůže. Musí zůstat střízlivá. Musí se ovládat.
"Jsi v pořádku?" Ozve se Kemal, když vidí, že se vůbec nebaví a je duchem úplně mimo.
"Hm?" Otočí se na něj, když jí položí ruku na rameno.
"Jsi v pořádku? Přijde mi, že jsi úplně mimo." Přikývne a pokusí se usmát.
"Jo, v pohodě. Jen teď nemůžu moc spát." Přikývne.
"Může za to ten pohřeb?" Zatřese hlavou a teprve pak si uvědomí, že si tím zavřela únikové dveře.
"Ne, jen špatné sny. Mívala jsem je už dřív, jen jsou teď častější."
"Vážně? O čem se ti zdá?" Zasměje se a vrhne na něj rozhodný výraz.
"To ti rozhodně neřeknu," zasměje se, jakoby snad jinou odpověď nečekal.
"Tak možná jindy," řekne, jakoby se ho to vůbec nedotklo.
"Nebo nikdy," pozvedne obočí.

Podívá se na Hariku, která už se pár minut baví na parketu. Musí se zasmát, jak se snaží udržet na těch podpatcích s množstvím alkoholu v krvi.
Když ji uvidí, docupitá k ní a chytne ji za ruku.
"Tak pojď," táhne ji na parket.
"Ne, to rozhodně ne," brání se zuby nehty, ale je tak opilá, že ji stáhne ze stoličky a dotáhne na parket.
"No tak, trochu se uvolni," začne tancovat a jí nakonec nezbude nic jiného, že se přidat.
Alkohol, který se jí pohybem rozproudí v těle jí pomůže se uvolnit.
Po chvíli už se vlní do rytmu a baví, stejně jako Harika. Nikdy by nevěřila, že se může takhle uvolnit, ale není zvyklá pít, je nevyspalá a už je jí všechno fuk.

Po dalších dvou písničkách už má vážně dost a chce jít domů. Rozhlédne se, aby našla východ, když u baru uvidí Kemala, jak ji sleduje s tím svým nečitelným výrazem a u toho popíjí svou sklenici alkoholu.
Sakra, musí zmizet. Zhluboka se nadechne a zamíří k východu. Venku se zhluboka nadechne chladného vzduchu a žaludek se jí obrátí. Udělá pár kroků k postranní uličce a předkloní se těsně před tím, než začne zvracet.
"Sakra," zakleje opřená o stěnu domu.
"Aysun, jsi v pohodě?" Když se jí dotkne na paži, cukne sebou.
"Proč se mě na to pořád ptáš?" Je naštvaná. Proč jí nemůže dát pokoj?!
"Protože očividně nejsi v pohodě."
"Tak se na to pořád neptej a nech mě být," zamračí se a vrávoravým krokem zamíří domů.

Proč jí prostě nemůže dát pokoj?! To toho chce tak moc? Ještě že si nechala své tenisky a nenechala se přemluvit k lodičkám.
Vrávorá po chodníku a naštvaně si brblá pod nosem.
Už je téměř před domem, když se jí zvrtne noha a s klením skončí na zemi.
"Do prdele!" Bouchne do země a chytne si bolavý kotník.
"Aysun! Bolí tě to?" Nevěřícně na něho zírá, jak si prohlíží její kotník.
"Jako vážně?" Naštvaně protočí oči.
"Jo, jako vážně. Můžeš to mít vyvrtnuté."
"Co tady vůbec sakra děláš?" Úplně ho ignoruje.
"Někdo na tebe musí dát pozor," zamračí se.
Vysmekne se mu a s bolestným syknutím vstane.

"Nikdo na mě dávat pozor nemusí. A už vůbec ne ty," vstane a zamračí se na ni.
"Vážně? Proč se vůbec chováš takhle? Nic jsem ti neudělal." Neodpoví, jen se na něj podívá a zatřese hlavou.
"Nech mě být," otočí se a chce jít k domu, ale chytne ji za ruku a otočí k sobě těsně přede dveřmi.
"Co jsem řekl, že se se mnou odmítáš bavit?" Udělá další krok vzad, ale on její pohyb napodobí. Nakonec se natiskne zády na dveře bez možnosti útěku.
"Nech mě být," hlas ji začíná zrazovat.
"Tak mi to sakra řekni!" Bouchne rukou do stěny domu.

Trhne sebou a podívá se mu do tváře. Chvíli na sebe mlčky hledí. Najednou cítí, jak jí tělem projede ten zvláštní pocit, který se snažila celou tu dobu potlačovat.
Mračí se na ni a tiskne čelisti. Je tak blízko, až jí to děsí. Najednou se zachmuří ještě víc a zaskočeně se od ní odtáhne. Propaluje ji pohledem a nevěřícně se snaží na něco přijít.
"Co je?" Začíná z něj být nervózní.
"Ty...ty po mně toužíš?" Vytřeští na něj oči. Nechápe, jak na to přišel.
"Cože? To ani náhodou!" Ohradí se a zatřese hlavou. To neměla dělat, znovu se jí zvedne žaludek. Odstrčí ho stranou a předkloní se přes zábradlí.

"Musím se vyspat," otře si ústa a snaží se dívat všude možně, jen ne na něj.
"Dobře, ale až budeš střízlivá, tak si spolu promluvíme," nenechá se jen tak odbít.
"Nemáme se o čem bavit. Prostě si budeme každý hledět svého," vede si stále svou.
"Jak chceš," zasyčí naštvaně a odejde.