Kůže

5

Nemůže tomu uvěřit. Kde se tady sakra vzal?!
"Co ty tady děláš?" Vzpamatuje se jako první.
"Co tady dělám já? Spíš co tady děláš ty....Bonnie, pokud si dobře pamatuji," přimhouří oči a stiskne čelisti.
"Co bych tady asi tak dělala? Asi si maluju omalovánky, ne?" Je naštvaná a zaskočená. Očividně se mu její ironie ani trochu nelíbí. Ona také není nadšená.

Když se s ním srazila v nemocnici, ani ve snu by ji nenapadlo, že by ho poté ještě někdy mohla potkat. A už vůbec by ji nenapadlo, že to bude tady.
"Co tady děláš ty?" Odmítá se nechat zastrašit. Jen pobaveně povytáhne obočí, ale odpovědět nestihne, protože se rozletí dveře a dovnitř vběhne Harika jak velká voda.

"Kemale! Už jsi tady!" Skočí mu kolem krku a Aysun nevěřícně sleduje, jak se vítají.
"Ahoj Hariko," s úsměvem ji obejme. Nikdy by nevěřila že mrzout jako on se umí i usmívat.
"Aysun, tohle je můj starší brácha Kemal. Kemale, tohle je Aysun. Nedávno se přistěhovala a je to skvělá restaurátorka."
"Brácha? Ale máte jiné rodiče ne?" Založí se ruce na prsou. Harika na ni vrhne nechápavý pohled a jejímu bratrovi zacukají koutky.
"Cože? Proč si to myslíš?" Zeptá se pořád zmateně.
"Protože jste každý úplně jiný. Vůbec nevypadáte jako sourozenci," Harika se hlasitě zasměje a pak se podívá nejdřív na jednoho a pak na druhého.
"Takže už jste se seznámili, co? Neboj, brácha není takový, jak se na první pohled zdá," mávne rukou.
Aysun jejího bratra sjede kritickým pohledem a když se jejich pohledy setkají, nasadí pochybovačný výraz.

"Ani ten druhý nestojí za nic. Omluvte mě, musím se vrátit do práce," aniž by čekala na jejich svolení, otočí se zpět k žebříku a vyleze nahoru.
"Přijdu pro tebe k obědu, jo?" Zavolá za ní Harika.
"Dobrě," chvíli má nutkání říct, že jen pokud tam nebude on, ale nebude na sebe poutat zbytečně pozornost.
"Pojď, udělám ti kávu a musíš mi povyprávět, co se tam změnilo," řekne už ke svému bratrovi a oba společně odejdou.

Zbytek dopoledne je spíš utrpení. Nálada jí klesla pod bod mrazu a už se těšila, až bude doma.
Pořád nechápe, jak se něco takového mohlo vůbec stát?! Najednou se zastaví uprostřed tahu štětcem.
"No do prkýnka dubového," vydechne, když jí dojdou souvislosti. Nemocnice, kde byla nesla jméno Aksu. Takže patřila jim? Tak proto tam byl. Zavře oči a zhluboka se nadechne. To jí ještě tak scházelo, rozházet si to s tak bohatými a vlilnými lidmi.

Zatřese hlavou a zamračí se. Ne, tady nejde o to si to s někým nerozházet. Nikdo jí nebude říkat, jak má dělat svou práci! Dokončí co má rozděláno a zajde se umýt.
Jen co se vrátí se objeví Harika a společně zamíří do jídelny. Zprvu se jí moc nezamlouvalo jíst s ní a jejím otcem, ale oba byli moc milí a rádi ji mezi sebe přijali.
Jak čekala, u stolu seděl její otec i bratr. Už na sobě neměl oblek, ale i tak se tvářil a vypadal nepřístupně.

"Tady jste, výborně. Můžeme jít jíst," usměje se na ni Serkan a znovu pochybuje o tom, že mají stejné rodiče. To přeci není možné, aby byli každý tak úplně jiný.
Posadí se vedle Hariky a pustí se do jídla. Celou dobu sleduje svůj talíř, nechce, aby si někdo všiml, jak je nesvá.
"Tak, Kemale," začne Serkan, když je v místnosti ticho, "jak dopadly letošní oslavy?"
"Dobře, myslím, že pacienti na všech odděleních byli rádi, že směli vidět své příbuzné a známé," odpoví.
"To jsem rád. Mrzí mě, že jsem nemohl jet sám, ale tu cestu už bych nezvládl," řekne posmutněle.
"Ale tati, vždyť to všichni chápou," pokusí se ho Harika povzbudit. Otec se na ni usměje a přikývne.

"Jen ta dobrá nálada na všech odděleních nevydržela moc dlouho," řekne Kemal a upře pohled na ženu před sebou, aby zachytil její reakci.
"Hned v noci zemřel jeden pacient na ARO oddělení. Ten známý restaurátor."
Aysun se zarazí uprostřed pohybu se lžící k puse. Párkrát zamrká a pomalu spustí ruku zpět do talíře.
Nejistě vzhlédne a když vidí, jak se na ni dívá, dojde jí, že to říká hlavně jí. Najednou se nedokáže pořádně nadechnout.
"Omluvte mě," odsune se od stolu a vyjde před dům.

Opře se o zeď a z očí se jí spustí slzy, které se snažila potlačit, dokud nebude sama. Sesune se na zem a rozvzlyká naplno. Schová hlavu do dlaní a pořád tomu nemůže uvěřit.
"Jsi v pořádku?" Ozve se vedle ní. Vydechne a zatřese hlavou. Co tady sakra chce?!
Otře uslzené oči a vzhlédne.
"Vypadám, že jsem v pohodě?" Nedokáže to říct tak ironicky jak měla v úmyslu. Zachmuří se a klekne si k ní.
"Právě že ne."
"Jak?" Nedokáže to ani vyslovit.
"Ve spánku. Netrpěl," pochopí, co ji zajímá. Přikývne a alespoň částečně se jí uleví.

"Co pro tebe ten muž znamenal?" Přimhouří oči a zapátrá v jejím obličeji.
"Byl pro mě jako otec. K téhle práci mě přivedl on. To on mě naučil vše, co umím. Ukázal mi, kdo doopravdy jsem a co umím." Popotáhne a smutně se pousměje.
Přikývne že jí rozumí.
"Jestli chceš, zítra jedu na pohřeb. Vezmu tě sebou." Nevěřícně na něj vytřeští oči.
"Vážně?" Vydechne. Na tváři se mu objeví náznak úsměvu. Lehce pokyne hlavou.
"Děkuju."