Kůže

12

S trhnutím se probudí. Uvědomí si, že je pořád na terase. Pomalu svítá a je jí zima, protože deka sklouzla až k nohám, jak se ve spánku kroutila.
Proč to bylo dnes jiné? Proč byl člověk? Co to znamená?
Celý den to nemůže dostat z hlavy. Nakonec se rozhodne si vyvětrat hlavu a jde se projít. Jde dlouho, než se konečně zastaví a uvědomí si, kde je.

Vážně se nenávidí. Je to tím, že myslí na něj? Proč musela dojít zrovna sem? Jakoby přesto, že se tomu brání, ji její podvědomí pořád k němu táhlo. A to ji vážně, vážně štve!
Rozhlédne se po opuštěném lomu a nakonec si rezignovaně sedne na molo, zuje boty a spustí nohy do půlky lýtek do vody.

Voda je příjemně studená a pozorovat barevné rybky, které se prohání sem a tam je uklidňující.
Najednou se cítí unaveně a sklesle.
Je horko. Rozhlédne se kolem, nikde nikdo. Shodí ze sebe triko a kalhoty a ve spodním prádle skočí do vody. Doplave několik metrů od břehu a lehne si na hladinu. Chvíli sleduje oblohu a pak zavře oči. Na tváři se jí objeví spokojený úsměv.
Poslouchá tiché hučení vody. Má chuť tady zůstat po zbytek života. Je to tady dokonalé. Chápe, proč je to jeho oblíbené místo.

Teprve když se začíná třást zimou, zamíří ke břehu. Už se chystá vylést na molo, kde má oblečení, když na okraji lesa spatří postavu. Stojí ve stínu s rukama v kapsách.
Na okamžik zaváhá, ale pak vyleze a v rychlosti se obleče. Na jazyku ji pálí otázka, co tady dělá, ale jak už jednou řekl, je to jeho pozemek, takže proč by měl něco vysvětlovat.
"Už odcházím," zabručí a projde kolem něj se sklopenou hlavou.
"Nemusíš jít," řekne, jakoby mu vůbec nevadilo, že je tady.
"Musím," bože, nemůže být v jeho přítomnosti. S každým snem o něm je to čím dál těžší!

"Proč se mi pořád vyhýbáš? Co jsem provedl?" Očividně se rozhodl jít za ní. Nechce se o tom bavit. Co by mu tak řekla?
Nemůžeme se vídat, protože se mi o tobě, čím dál častěji zdají úchylné sny, že jsi had a mě to vzrušuje?
Proboha, měla by si najít psychologa.
"Aysun, no tak počkej," snaží se zastavit bez násilí, ale jen třese hlavou a dál jde mezi stromy.

Nakonec mu dojde trpělivost, chytne ji za paži a otočí k sobě. Dívá se do země a křečovitě se objímá pažemi.
"Prosím, mluv se mnou," nechápe to, ví, co cítí, tak proč se chová tak odtažitě? Pokaždé, když si ho všimne pozná, jak jí srdce zrychlí a je nervózní.

"Nemůžu," ramena jí poklesnou, ale stále se odmítá na něho podívat.
Najednou je mu jasné, že mluvit nebude. Povzdechne si a svraští obočí. Nechce mluvit? Dobře.
Zhluboka se nadechne, přistoupí těsně k ní a uchopí její tvář do dlaní. Než se stačí vzpamatovat, sehne se k ní a přitiskne svá ústa na její. Naprosto zaskočená se není schopna pohnout. Dech ji uvázne v krku a když se jeho rty začnou seznamovat s těmi jejími, začne pomalu ztrácet pojem o čemkoliv, kromě něj.
Přitáhne si ji do náruče a když se nebrání, prohloubí polibek až tiše zasténá.

Je to daleko lepší než si představovala. Ty sny byly naprosto realistické, ale tohle, to ji úplně odrovnalo. Aniž by si to zprvu uvědomovala, mu omotá ruce kolem krku a přitáhne si ho blíž. Její tělo se absolutně vymklo kontrole. Každá její buňka po něm touží, přestože ví, že to není správné, že by neměla.
Když jí zabručí do úst a natiskne na nejbližší strom, zachvěje se a na okamžik jakoby racionálně uvažovala.

"Co to děláš?" Zašeptá se stále zavřenýma očima.
"Nemluvím. Tak, jak jsi chtěla," zachraptí jen pár milimetrů od jejích rtů a oba se snaží popadnout dech.
Konečně otevře oči a pomalu k němu zvedne nejistý pohled. Jeho oči jsou přesně takové, jako ve snech. Tmavé touhou, jiskří v nich vzrušení a netrpělivost. Znovu ucítí ten známý neodbytný pocit v podbřišku a ztěžka polkne.
"Vím, na co teď myslíš i co cítíš. Chci to samé," řekne téměř neslyšně a odhrne mokré vlasy na záda, aby jí viděl do tváře.

Bože, tolik po tom toužila! Chce vědět, jaké to je, jestli se její sny alespoň částečně přibližují realitě. Chce ho tak moc, že má pocit, že musí řvát až dokud neztratí hlas a stejně by to nestačilo.
Jenže, on neví všechno. Tohle by jinak neudělal. Zatřese hlavou.
"Neznáš mě," bodne ji u srdce. Pohladí ji po rudé tváři a palcem přejede po napuchlých rtech.
"Znám tě líp, že si sama myslíš," řekne to takovým tónem, až nemá sílu mu odporovat.

Co má dělat? Všechno se v ní bouří. Zavře oči a zhluboka se nadechne. Ta vůně je přesně taková, jak ji znala. Pousměje se a snaží se ignorovat jeho tělo, které se na ni tiskne.
Nebrání jí, když ho od sebe odsune.
"Tohle není správné," zamračí se a aniž by se na něj podívala se rozběhne zpět.
Hruď se jí svírá bolestí a jedna její část na ni křičí co to dělá, ale jediné, na co se zmůže jsou slzy.