Kůže

31

Celá udýchaná se zastaví pod kamennými schody přesně za minutu celá. Vyběhne nahoru a téměř vpadne do jednací síně jako jedna z posledních.
Volná jsou jen sedadla vzadu, ale zepředu se ozve její jméno a když se pořádně rozhlédne, spatří Hakana, jak na ni mává a vedle sebe má volnou židli.
"Stihla jsi to," pronese tiše v momentě, kdy se otevřou dveře a dovnitř vejde soudkyně.
"Jen tak tak," s dlouhým vydechnutím dosedne na židli a teprve teď se rozhlédne.

Dva páry nepřátelských očí ji propalují a jakmile se setkají, s opovržením se od ní otočí.
"Očividně nejsou rádi, že jsem to stihla," Hakan si zakryje ústa, aby potlačil smích.
Podívá se na dívku, která vstane a přejde k pultu s mikrofonem. Tak vyrostla! Přestože jí nevidí do tváře, přísahala by, že kdyby ji potkala na ulici, snad by ji ani nepoznala.

Dvanáct let. Tak dlouho ji neviděla a přesto to bylo jako včera, když jí ji vyrvali z náruče a odvezli.
Psala jí každý měsíc, přestože nevěděla, jestli se k ní dopisy dostanou. Vyprávěla jí o všem, co se jí přihodilo, jen se nikdy nezmínila o hadech. Přeze všechno je to stále jen dítě, nemá cenu ji děsit. Už si toho zažila dost.

"... slečno Morganová," pokračuje soudkyně, "na základě rozhodnutí soudu z dvanáctého května roku dva tisíce jedenáct, se ve svých patnácti letech, které jste dovršila před třemi dny, máte sama rozhodnout, zda chcete zůstat se svými biologickými rodiči, nebo se vrátit ke své adoptivní matce, u které jste byla první tři roky svého života a na jejíž žádost soud takto rozhodl," odloží složku, sundá si brýle a vlídně se na dívku před sebou usměje.
"Takže Susane, jak jste se rozhodla?" Dívka přešlápne na druhou nohu a podívá se na své rodiče, kteří se na ni až příliš sladce usmějí.

"Já," řekne tichým hlasem a v tu chvíli by se v Aysun krve nedořezal. Teprve teď jí došlo, že místo toho, aby se celou cestu stresovala jak se rozhodne, přemýšlela, kudy se sem co nejdřív dostat.
V posledním dopise, stejně jako už tolikrát předtím ji ujišťovala o tom, že na tenhle soud přijde, že na ni nezapomněla a stále ji miluje.
A teď, když ji konečně po všech těch letech vidí, má strach, jestli na ni nezapomněla ona. Jestli si ji vůbec pamatuje.

Dívka se nervózně ošije a otočí se přes druhé rameno, aby se zadívala mezi lidi. Její pohled je v rychlosti přelétne a když se podívá na Aysun, okamžitě ji pozná. Z jejího výrazu nejde poznat nic, ale to v ten moment není důležité.
Konečně ji vidí. A spletla se, určitě by ji poznala. Ten její výraz, i oči, stále byly stejné. Upřímné, momentálně vystrašené a nejisté, ale její.
A najednou věděla, že ať se rozhodne jakkoliv, stále ji bude milovat, protože ať si oni tvrdí opak, je její matka. A pokud jí bude líp u nich, nechá ji jít. Bude to bolet, ale aspoň bude vědět, že se tak rozhodla sama a je u nich šťastná.

Do očí jí vhrknou slzy a povzbudivě se na ni usměje, aby věděla že jakékoliv rozhodnutí je správné, ne jen jedno. Jakoby to snad pochopila. Dlouze vydechne a nepatrně přikývne, než se otočí zpět k soudkyni.

"Rozhodla jsem se být s tím, kdo mě celý život podporoval a inspiroval. S tím, kdo ve mě věřil a dal mi to nejlepší ze sebe a obětoval mi všechno," její hlas je jistý a Aysun je na ni pyšná. Zároveň ji její slova bolí, protože tuší, že se rozhodne pro své biologické rodiče.
Podívá se na ně, jak se drží za ruce a při jejích slovech se na sebe optimisticky usmějí, jakoby mysleli na to samé co ona.

"Chci být se svou pravou matkou, která mě milovala od prvního okamžiku, co se o mě dozvěděla. S Bonnie," zavře oči a dlouze vydechne.
To snad není možné. Má pocit, že se jí to jen zdálo.
"Dobrá," řekne soudkyně. "Podmínkou ale je, aby dotyčná byla na tomto sezení a souhlasila. Je tady Bonnie Aysun Karahan?" Vzhlédne k davu lidí v sále.
"Tady," vstane a najednou má pocit, že snad omdlí.
"Výborně. Souhlasíte tedy, že si Susan vezmete k sobě?" Dívka se na ni otočí s nadějí v očích.
"Jistě že souhlasím," usměje se na ni.
"Výborně. Susan se ode dneška svěřuje do péče Bonnie Aysun Karahan," udeří paličkou a v sále to jako na povel začne šumět a lidé se zvedají, aby je vystřídali s dalšími případy.

"Gratuluju," ozve se vedle ní Hakan.
"Nemůžu tomu uvěřit," posadí se na židli a sleduje ji, jak jde ke svým rodičům a o něčem se baví. Očividně jsou zklamaní a má pocit, jakoby se s ní ani bavit nechtěli.
"Jsi ráda, že jde k tobě, ne?" Podle jejího výrazu o tom dost pochybuje.
"Jistě že ano, celých dvanáct let nechci nic jiného, jen jsem čekala, že si vybere je. Přeci jen se mnou strávila tři roky a s nimi dvanáct. Už ji ani neznám," položí jí ruku na rameno.
"Teď budeš mít spoustu času to dohnat," otočí se na něj a usměje se.
"Díky žes to zjistil a dal mi vědět. Pořád nechápu, jak mohli tak na rychlo změnit datum soudu."
"Teorii mám a je to jen samá protekce," tušila, že to nebyla náhoda a chtěli si tím pojistit, že i kdyby se rozhodla pro ni, ona na soud nedorazí, takže bude muset zůstat u nich.

Vyjde před budovu a nadechne se. Vážně to dokázala. To, za co se celé ty roky modlila.
"Mami?" Ozve se za ní a když se k ní otočí, v očích má zase slzy.
"Zlato," vydechne a dívka jí padne do přichystané náruče, "tolik jsi mi chyběla, Susie," políbí ji do vlasů a stiskne tak pevně, co jen dokáže.
"Ty mně taky."
"Je z tebe nádherná žena," odtáhne ji od sebe, aby si ji mohla prohlédnout z blízka. Pohladí ji po vlasech a snaží se zastavit pláč, ale marně.

"Ty vypadáš pořád stejně," zasměje se.
"Vážně? Kéž by," otře si tváře.
"Pojedeme domu?"
"Jistě, ale co tvé věci?" Zamrká.
"Domluvila jsem se s nimi, že si pro ně později přijedu. Můžu jet rovnou s tebou?"
"Jistě že ano," znovu ji obejme.

Teprve teď si uvědomí skutečnost, které si měla všimnout už dřív. Odtáhne ji od sebe a překvapeně se na ni podívá.
"Ty jsi bazilišek?" Vydechne překvapeně.