Kůže

21

Skousne si ret a opatrně, aby ho neprobudila ho převalí na záda. Posadí se a chvíli si ho prohlíží, než vztáhne ruku a přejede po penisu, který se znovu začal zvětšovat. Zabručí a pohne boky. Líbí se jí to.
Skloní se a vezme ho do úst. Zavrtí se, ale řekla by, že pořád spí. Pomalu ho saje a při tom sleduje, jak se ve spánku pohybuje a vychází jí vstříc.
"Aysun," vydechne a v údu mu zacuká. Pohltí ho celého a nasaje tak silně až vykřikne a doširoka otevře oči.

Zmateně zamrká, ale pak se podívá na ženu mezi svýma nohama, jak se napřímí a otře si ústa. Stále cítí její ústa na svém přirození a překvapeně se zamračí. Nečekal, že by něco takového chtěla dělat.
"Proč jsi to udělala?" Zeptá se nakonec. Pousměje se a posadí vedle něj.
"Chtěla jsem vědět jak chutnáš. A už poprvé jsem měla nutkání tě udělat takhle." Trhaně vydechne. Nemůže uvěřit tomu, co od ní slyší, ale vypadá spokojeně.
Bál se, že když se tolik bránila tomu, co mezi nimi je, bude víc...no... konzervativní. Ale tahle její část se mu líbila.

"A jaký je závěr?" Povytáhne jedno obočí a čeká, co se od ní dozví.
"Chutnáš stejně jako to víno, co jste měli na oslavě," nakloní se k němu a políbí tak vášnivě, až jí zabručí do úst a jeho penis se znovu začne probouzet.
"Pojď sem," přitáhne si ji za boky k hlavě a přinutí si nad něj kleknout.

Jakmile se jí dotkne jazykem, spokojeně zasténá a boky mu vychází vstříc. Sleduje ji zespodu, jak se vlní, pak uchopí svá ňadra do dlaní a jemu opět zacuká v údu.
Vsune do ní jazyk a vysaje všechnu tu dokonalou chuť až se zakloní a dlaněmi opře o jeho nohy. S otevřenými ústy sleduje jeho počínání a její oči ho nutí sání zesilovat, až téměř nedýchá.
"Ano, Kemale!" Zhroutí se na postel a zrychleně oddechuje. Přitáhne si ji do náruče a majetnicky obejme, až se tomu musí pousmát, ale zjišťuje, že je to příjemný pocit.
"Odpočiň si," políbí ji do vlasů a proplete své nohy s jejími, "zítra budeš mít náročný den," jen zabručí a zavře oči.

🐍

Procitne a přetočí se na druhý bok, aby se mohla přitulit, ale ať se snaží rukou hledat všude, kde dosáhne, nahmatá jen studenou postel.
Zamračí se a otevře oči. Je sama. Posadí se a rozhlédne po místnosti. Nemá tu věci a za oknem už hodnou chvíli svítí slunce.
Na stole leží kus papíru a tak se pro něj natáhne.

Vypadalas tak unaveně, že jsem tě nechtěl budit. Jsi nádherná, když spíš, víš to? Obzvlášť po dnešní noci.
Doufám, že budeš mít úspěšný den a kdybys chtěla, můžeme se odpoledne vidět. Tady je mé číslo.
P.S.: Ještě budu chtít vysvětlení k některým kresbám.
Už teď je mi smutno a těším se na tebe.

Najednou si připadá jako puberťák, který dostal zamilovaný dopis.
Dá si sprchu, oblékne se a sejde dolů. Je jí jasné, že Rozan už bude po snídani. Něco si připraví a s hrnkem kávy se posadí na terasu. Je krásně a nedokáže se zbavit připitomělého úsměvu.
Nepokazí jí ho ani Ozan, se svým typickým úsměvem.
"Dobré ráno," ani se na něj nepodívá, než mu odpoví.
"Dobré," dál se probírá kontakty na potencionální zákazníky a uspořádává si je podle toho, jak je má v plánu obcházet.
Teprve když nic neřekne a stojí před ní vzhlédne. Mračí se, jakoby se mu něco nelíbilo.
"Chceš něco?" Zeptá se podrážděně. Přimhouří oči a zatváří se znechuceně. Pak si něco zamumlá a odejde. Je vážně divný.

Ještě najde Rozan, aby se jí zeptala na svou dílnu.
"Jistě, tady je klíč," podá jí ho a tak poděkuje a rovnou se tam zajde podívat, aby věděla, jak velké možnosti bude mít.
Je to větší kůlna  za domem, dost daleko na to, aby někoho rušila hlukem. Rozsvítí světlo a pousměje se. Vyklizené a připravené. To bylo Rozan podobné. Je tu dost místa i na větší předměty, z čehož měla trochu obavy.

Víc než polovinu dne stráví domlouváním a obcházením klientů. Nakonec se unavená a hladová vrací už s několika kusy, které odnese rovnou do dílny.
Posadí se na židli a promne bolavé oči. Při pohledu na hodinky se zhrozí, když si uvědomí, že je téměř čas večeře a ona ani neobědvala.
Po chvíli váhání vytočí číslo, které si uložila ráno.

"Už jsem se bál, žes na mě zapomněla," už jen zvuk jeho hlasu jí zvedne náladu a přinutí se usmát.
"Promiň, teprve teď jsem se vrátila. Nestihla jsem se ani najíst," položí si nohy na stůl a zakloní hlavu, aby si alespoň na chvíli oddechla.
"Tak mi dej půl hodiny. Přinesu i něco k jídlu," musí si skousnout ret, aby potlačila široký úsměv. "Čemu se směješ?"
"Jak víš, že se směji?" Zamračí se, ale v telefonu se ozve tlumený smích.
"Nevím, asi proto, že na tebe celý den myslím a vybavuju si tvůj úsměv a chci ho znovu vidět," protočí oči. Trochu klišé, ale zabírá to.
"Dobře, jsem v kůlně za domem. Zajdu se alespoň převléknout a počkám tady na tebe."
"Dobře, budu co nejrychlejší," znovu potlačí smích a ukončí hovor.

Přinutí se vstát a vrátit do domu. Řekne Rozan, aby s ní nepočítala na večeři a převlékne se do pohodlného domácího oblečení. Nakonec sebou rovnou vezme nástroje, které bude v dílně potřebovat. Když už tam jde, tak aspoň ne s prázdnou a aspoň může začít s prací, než přijde Kemal.
Z pokoje vezme skycák a formuláře a z auta krabici s nářadím. Vše si vybalí a nakonec se rozhodne dnes nepracoval. Uloží starožitnosti do krabic a posadí se do křesla v rohu místnosti se skycákem a tužkou.

Prostě si nedokáže pomoct. Ví, že je to divné, ale má neustálou potřebu na něj myslet. Vzpomene si na jeho výraz, když v noci usnul a pousměje se.
Bez váhání se pustí do kresby. Pamatovala si každý stín i barvu, když spokojeně oddechoval a zahříval ji. Bylo to příjemné a uklidňující. Najednou zatoužila tak usínat každý večer a ráno se probouzet s pohledem do jeho usměvavé tváře.
Odloží tužku a nepatrně se zamračí. Vždy byla opatrná a najednou by s ním nejraději trávila celé dny. Nepoznávala samu sebe.
Na druhou stranu, jak se má odpoutat od minulosti, když se brání tomu být šťastná?

Zadívá se na papír a přejede po něm prsty. Najednou pocítí příval nevolnosti, když se jí zamotá hlava a vidění se rozostře.
Opět vidí povědomou ženu, jak míří k obydlím. Každý, kdo ji spatří před ní utíká. Lidé se zavírají ve svých domech a zamykání dveře i okna.
Už téměř nemá žádnou sílu, když dojde na okraj vesnice a sveze se na zem. Jakoby byla smířená se svým koncem.
Najednou se objeví muž, zastaví se u ní a když spatří ránu v břiše, bez zaváhání ji zvedne a odnese.
Všechno zmizí a zčerná.