Kůže

17

Týden uplyne jako nic a dva dny před plesem začíná pomalu panikařit. Úplně zapomněla na šaty. Jakoby se všichni zbláznili a všechny obchody, v přijatelné cenové kategorii, byly vybrané.
Už se pomalu smiřovala s tím, že nikam nejde.
"Dopoledne vám přišel balíček," Rozan jí podá krabici, když se vrátí z procházky.
"Děkuji," odnese ji nahoru a položí na stůl. Vůbec to nechápala, žádný balík nečekala.
Otevře ji a rozloží lístek, položený nahoře.

Ber to jako poděkování za to, že jsi v mém životě.

To je všechno? Co to má být? Zamračí se a odloží ho stranou. Rozdělá papír a brada jí spadne téměř až na zem.
"To si ze mě dělá srandu," vydechne a vytáhne úhledně složené šaty. Ty šaty.
Teď už jí to dochází. Něco takového od ní mohla čekat. Harika si vždycky prosadila svou, zvlášť, když se jednalo o její objev.
Pověsila je na skříň a ještě hodnou chvíli na ně zírala.

Nakonec jí nezbylo nic jiného, než si je obléknout. Vlasy vyčesala do vysokého drdolu a nalíčila se.
Ne, že by se jí nějak extra chtělo, ale potřebovala práci, takže se nakonec přemohla a zamířila do sálu městské knihovny, kde se ples konal.
Už při pohledu na budovu si slíbila, že se sem bude muset zajít podívat. Milovala historii v jakékoliv podobě.
Uvnitř to bylo stejně nádherné jako zvenku. Procházela se a prohlížela všechny vystavené historické knihy a při tom upíjela šampaňské.

"Aysun! Tady jsi," objeví se u ní Harika. Je nádherná, moc jí to sluší.
"Ahoj," usměje se na ni.
"Ahoj, moc ti to sluší," prohlédne si ji spokojeně.
"Tobě taky. Děkuju za ty šaty," Harika se zarazí.
"Za šaty?"
"Jo, poslalas mi je," chvíli je ticho. Harika se zasměje a plácne do čela.
"A jo, promiň, už mám něco vypito," pokusí se odvést pozornost, ale moc se jí to nedaří.
"Počkej, ty šaty jsi mi neposlala ty? Tak kdo -" ani to nemusela doříct. Kromě ní už jen jeden člověk věděl, že si je zkoušela. Zamračí se a stiskne čelisti.

"Tady jsou," Harika se podívá za ni a tak se otočí.
No to si z ní snad dělá srandu?! Míří k nim Kemal v perfektně padnoucím obleku a za paži mu vysí vysmátá dívka. Jen pohled na ni jí zvedne tlak. Jako vážně?!
Harika se postaví vedle Kemala z druhé strany a teď proti ní stojí jak nějací soudci.
"Aysun, tohle je Fatma. Fatmo, Aysun. Restaurovala naši fresku," řekne Kemal a sleduje její reakci.
"Už jsme se potkaly," řekne s neutrálním tónem. Musí se hodně snažit, aby nikdo z nich nepoznal, jak to v ní teď vře.
Fatma ji sjede kritickým pohledem a pak se na ni usměje.
"Ano. A omlouvám se," než si stihne uvědomit svou reakci, obočí ji překvapeně vylétne vzhůru.
"Za co?" Nechápe to.

Kemal si odkašle a koutky mu pobavením cukají.
"Fatma je naše sestra," řekne a obě se na něho podívají, ale on sleduje její reakci.
Na tohle nebyla připravená. Oči se jí rozšíří překvapením a pootevře pusu.
"Setra?" Vypadne z ní až příliš rychle, než aby si stihla rozmyslet, co dělá.
"Ano. Před třemi lety se vdala a přestěhovala. Teď k nám jezdí jen na návštěvy," Fatma se na ni podívá se zvláštním výrazem.
"Omlouvám se za to, co jsem řekla, myslela jsme to ze srandy. Neměla jsem ponětí, že nevíš kdo jsem. Jen jsem tě chtěla poškádlit. To, jak ses na bráchu dívala, -"
"Počkat, cože? Jak jsem se dívala?" Skočí jí do řeči. Její úsměv se ještě rozšíří. Cítí, jak začíná rudnout.

Zatřese hlavou a zamává rukama, jakoby odháněla nějakou mouchu.
"Omluvte mě, potřebuju si odskočit," aniž by čekala na jejich odpověď, zamíří proč. Kamkoliv, jen když bude sama a bude si to moct v klidu urovnat.
Zahne do chodby, kde nikdo není a posadí se na lavičku před velkým obrazem na stěně. Dlouze vydechne a znovu si to všechno přehrává.
Sestra?!
Vzpomene si, co mu tehdy v noci na balkoně řekla a schová hlavu do dlaní.
"Do prdele," zakleje. Teď vypadá jak žárlivá, majetnická histerka.

"Tohle se ti bude hodit," ozve se nad ní. Vzhlédne a vezme si od něj sklenku.
"Díky," cítí se neskutečně trapně. Posadí se vedle ní, ale nemá odvahu se na něj podívat.
"Kolik vás teda je?" Zeptá se nakonec po chvíli, kdy se napije.
"Já, Harika, Fatma a ještě mám jednu sestru, Cansu. Ta je v zahraničí na škole." Dobré vědět.
"Omlouvám se, za to, jak jsem se chovala," řekne nakonec. Dřív, nebo později by to stejně musela udělat a tak tu náplast strhne raději hned.
"V pohodě. Popravdě mi dalo dost zabrat, než jsem zjistil, co tě tak rozhodilo. Ale na druhou stranu jsem byl rád," překvapeně se na něj otočí. Lehce se usmívá a dívá na obraz před nimi.
"Rád? Proč?"
"Žes mi řekla co tě štve a přiznávám, že se mi líbilo, že žárlíš," znovu schová obličej do dlaní.
"Hele, vím, že jsme se o tom, co se stalo nebavili, ale nechtěl jsem na tebe nijak tlačit," zatřese hlavou a zhluboka se nadechne.

"Asi budu potřebovat víc pití," podívá se na prázdnou sklenici v ruce.
"S tímhle opatrně, bublinky jsou zrádné," zasměje se.
"Nějak si na ně začínám zvykat." Kemal vstane a vztáhne k ní ruku.
"Zatančíš si?" Chvíli váhá, ale aspoň se třeba na chvíli nebude cítit tak příšerně. Pousměje se a zvedne ruku.

Jen co se její konečky prstů dotknou jeho dlaně, zamotá se jí hlava.
Před sebou uvidí ženu. Křečovitě se drží za břicho a belhá se k vesnici. Cítí její bolest i strach, jakoby byly její vlastní.
Už ji určitě viděla, ale není jí vidět do tváře, aby si byla stoprocentně jistá.