Kůže

28

O půl roku později

Podívá se na hodinky a s tichým zaklením přidá do kroku. Ne jenom, že jde pozdě, ale ke všemu jí sekretářka nedala kompletní složku.
Byla nová, ale i tak si s ní bude muset promluvit.
"Omlouvám se za zpoždění," vstoupí do zasedací místnosti, kde u stolu sedí z jedné strany právníci a lidí z její firmy a naproti nim ti zastupující druhou stranu.

Posadí se do prázdné židle a při pohledu na prázdné místo naproti ní spolkne uštěpačnou poznámku.
Neměla ráda, když neznala s kým konkrétně má tu čest, což v tomhle případě nevěděla, protože ne jen že jí sekretářka nedala papír, kde bylo napsáno alespoň jméno, ale ani se neobtěžoval přijít osobně.

"Nic se neděje," odvětil jeden z mužů vedle prázdné židle, takže předpokládala, že se bude dnes bavit především s ním.
Otevře desky a rozloží na stůl papíry.
"Tady jsou návrhy na rekonstrukci budovy v papírové formě a samozřejmě je máme i v digitální, které si můžete prohlédnout zde," vezme malý ovladač a na stěně se rozsvítí projekce bývalé nemocnice.
"Je to prozatím jen hrubý návrh, takže jakékoliv připomínky a návrhy z vaší strany jsou vítány," všechny pohledy se upřou na projekci a několik minut si prohlíží běžící prezentaci.

Podle jejich výrazů soudí, že jsou spokojeni, přesto je v jejich pohledech nejistota.
"A jste si jistá, že restaurátorské práce nezasáhnou do statiky a nenaruší původního ducha budovy, jak bylo v zadání projektu?" Zeptá se ten nejstarší a upře na ni pronikavý pohled.

Pousměje se. Tuhle otázku mohla čekat. Není v oboru ještě tak dlouho, aby měla dlouholetou reputaci, ale za svým si stála.
"Víte, přestože jsem majitelkou téhle firmy sotva rok, mám za sebou spoustu zkušeností a troufám si říct, že vím, co dělám. Dávat starým věcem novou šanci a tvář je mým posláním a o to se tady snažíme především. Neprezentovala bych tady něco, za čím bych si stoprocentně nestála, takže ano, jsem si jistá."
Muž se jen podívá na zeď a znovu si prohlíží simulaci.

Když se jí tehdy ozval Hakan Zengin, neměla nejmenší ponětí, když šla na schůzku, jak se její život změní. Ne tedy, že by se jí už tak nepřevrátil vzhůru nohama.
Když jí oznámil, že poslední vůlí Yusufa bylo, aby firmu převzala ona a ne jeho vlastní syn, ji překvapilo a Thomas to očividně minimálně tušil už na pohřbu.

Bylo náročné zvyknout si na svou pozici, ale aspoň mohla dělat, co ji bavilo a měla dobrý pocit, že svou prací buduje Yusufův odkaz.
Thomas ji několikrát kontaktoval a pokoušel se ji zastrašit, aby se firmy vzdala, ale už se ho odmítala bát a Hakan byl na její straně a ona v něm měla oporu.

Všichni v místnosti si byli rovni. Všichni stejného druhu jako ona. Trvalo, než si ten fakt připustila a smířila se s tím. Teď to brala jako svou součást. Zdejší komunita byla větší, než si kdy dokázala představit. Nechápala, jak je možné, že okolní svět nemá o její existenci ani ponětí, když čítá tolik členů.

"Nuže, co myslíte?" Zeptá se muže, když všichni v místnosti napjatě čekají na jeho verdikt. Ten si odkašle a urovná složku před sebou.
"Budu se muset poradit se svým nadřízeným, jestli takový riskantní projekt bude chtít financovat." To chápala a rozhodně to nebrala jako prohru.

"Já s tím souhlasím," ozve se za jejími zády a vzápětí uslyší klapnutí dveří a kroky.
"Omlouvám se za zpoždění," muž obejde stůl a posadí se na jedinou prázdnou židli u stolu přímo naproti ní. Rozepne knoflík saka a opře se. Jakmile se jejich pohledy setkají, jako by jí teprve teď došlo, kdo to je.

Kemal se na ni dívá s lehkým úsměvem bez toho, aniž by dal jakkoliv najevo, že se znají. Zaskočeně na něho zírá a její mozek jakoby zamrzl.
Neviděla ho od té noci, kdy zjistila co je zač. Najednou jakoby to bylo včera, kdy k ní zvedl tvář, která najednou nebyla jeho. Hadí oči a zuby jí v ten moment vyděsily k smrti.

Přestože se hned přeměnil, protože očividně viděl její zděšení, nedokázala být v jeho přítomnosti. Bez jediného slova se zvedla a utekla do svého pokoje, kde se zamkla. Celou noc seděla a zírala do tmy, ani světla blikající sanitky, která přijela pro Rozan ji nepřinutili se zvednout.
Hned ráno si sbalila věci a odjela. Ignorovala jeho hovory i zprávy. Nevěděla, co by mu měla říct.

Zjištění, že příběhy, které měla za pohádky, jsou skutečné, najednou ze světa dělaly strašidelné místo. Ani Haričiny zprávy ji nepřiměly komukoliv z nich vzít telefon.
Byl to večer po tom, co odjela, když stala v koupelně, zírala na sebe do zrcadla a přemýšlela, jestli se nezbláznila, nebo se jí to jen nezdálo.

Zavřela oči a snažila se vzpamatovat a uklidnit. Zhluboka se nadechla a s výdechem pocítila zvláštní pocit společně s úlevou. Něco bylo jinak. Cítila to.
Jakmile oči otevřela, nemohla uvěřit tomu, co vidí. Její zorničky nebyly kulaté, ale protáhlé a když pootevřela ústa, byli v nich hadí zuby. Vztáhla ruku, aby se jich dotkla, když si všimla drobných lesklých safírových šupinek na rukou i hrudi.

Nahmatal telefon a vytočila Haričino číslo. Zvedla to téměř okamžitě.
"Aysun, díky bohu, hrozně jsem se -"
"Může za to to kousnutí?" Skočí jí do řeči. Zajímá ji jen jedna jediná věc.
"Cože?" Vůbec nechápe o čem mluví.
"To, že jsem jako vy. Může za to to kousnutí?" Na pár vteřin nastane ticho, teprve pak uslyší jak si povzdechne.
"Ne, jako my jsi byla už když jsi k nám přijela, jen jsi to nevěděla," odpoví tiše, "jako bazilišek se musíš narodit. Jen Šahmaran dokáže z člověka udělat jednoho z nás."  To je absurdní, prolétne jí hlavou.
"To je Aysun?" Ozve se v pozadí Kemal. Je jí jasné, že s ní bude chtít mluvit a tak hovor ukončí.

Zjistí, že proměnu dokáže kontrolovat. Dokáže změnit jen své oči, které vidí infračervené světlo, takže v noci se dokáže bez problémů pohybovat i po tmě. Dokáže ovládat i zuby, ale jediné, co se objeví pokaždé, jsou shluky barevných šupinek, které díky své barvě na kůži vnikají.
Najednou dokázala na první pohled rozpoznat, kdo je stejný jako ona a kdo jen člověk.

Když zjistila, že má přebrat Yusufovu firnu, přestěhovala se do města a postupně se začlenila do místní komunity, která ji přijala i přes to, že o nich nevěděla takřka zhola nic. Chovali se k ní mile a brali ji jako jednu z nich. Také s nimi nejčastěji spolupracovala; byli upřímní, čestní a spolehliví.

Ztěžka polkne a přinutí se na něj usmát.
"Výborně," řekne formálně a začne si balit věci.
"Takže domluveno. Podrobnosti můžeme probrat u oběda," řekne a začne se zvedat k odchodu.
Aysun se zarazí. Ten oběd. Úplně zapomněla, že souhlasila s tím, že s majitelem půjde na oběd. Teď by svou novou sekretářku nejraději na místě propustila.