Kůže

33

Povzdechne si a zatřese hlavou. Vážně si myslí, že přijede? Vždyť odtamtud utekla. Proč by se vracela?
Otočí hlavu a podívá se na šuplík stolu, který byl už několik měsíců zamčený. Chvíli zaváhá, ale nakonec vstane a vytáhne svůj starý skycák a posadí se s ním zpět do křesla.

Na okamžik zaváhá, ale nakonec ho otevře. Při pohledu na dům se pousměje.
"Ty nespíš?" Ozve se za ní, až málem nadskočí leknutím.
"Ne," přejde k ní a posadí se na opěradlo.
"Co je to za dům?" Zeptá se, když stále zírá na černobílou kresbu.
"Na ten jsem se dívala každý den. Takhle jsem ho viděla z balkonu svého pokoje," přejede po něm prsty.
"Tam bydlí Kemal?" Jen přikývne. "Páni, nejsou troškaři," zacukají jí koutky a na okamžik se na ni podívá.

Otočí na další stránku, kde je Harika. Teprve teď si uvědomí, jak moc jí chybí.
"To je Harika. Je neskutečně temperamentní, ale úžasná. Určitě by se ti líbila."
"Taky si myslím. Vypadá mile," přikývne a usměje se.
"To je. To ona mi otevřela, když jsem k nim šla kvůli práci." Otočí na další stranu a lehce se zamračí.
Z papíru se na ni usmívá Kemal. Ani za ty měsíce nedokázala na ten úsměv zapomenout.

"Je moc milý a očividně mu na tobě hodně záleží," jen zabručí. "Pořád tě miluje, to víš," dodá a čeká na její odpověď.
"To je jedno. Je to pryč. Nebyla to láska, ale tehdy jsem to nevěděla. Kdyby ano," otočí na další list a pevně stiskne čelisti.
"Nikdy bych nedopustila, abych se stala něčí loutkou. Neměla jsem se s ním vyspat. Kdybych věděla, co tím způsobím," zatřese hlavou.
"No, podle mě, kdybys to neudělala tehdy, udělala bys to později. Přiznej si to, tenhle chlap by dostal kteroukoliv," poklepe na papír. Musí se zasmát. Na svůj věk byla až příliš vyspělá, ale za to mohl fakt, že byla nucena se o sebe více méně starat sama, protože její biologičtí rodiče byli přes den v práci a vraceli se až když už spala.

Měla pravdu? Kdyby mu nepodlehla tu noc, udělala by to jindy? Je těžké se snažit si něco takového představit a zjistit, jak by se zachovala.
"Proč ho od sebe odháníš? Když jsi mi o něm psávala, cítila jsem že jsi šťastná, ale od té doby co jsi odtamtud odešla se to změnilo. Jakoby ti něco chybělo," otočí se na ni a chvíli přemýšlí, jestli jí je opravdu patnáct.
"Tys mi chyběla," vztáhne k ní ruce a ona se posadí na její klín.

Dívá se do ohně a má v sobě neskutečný zmatek.
"Co bys řekla na to, kdybychom si zítra udělali výlet?" Zeptá se po chvíli.
"Už jsem se bála, že se budu muset zeptat já," zasměje se až jí vykouzlí úsměv na tváři.

Vyrazí brzy, ale i tak se po cestě několikrát zdrží v koloně, takže když parkují auto, zábava je už v plném proudu.
"Páni, vypadá úplně stejně jako na tvých kresbách," Susan si prohlíží obrovský dům. Nevěřila, že se sem ještě někdy vrátí, ale potřebovala si v některých věcech udělat jasno.
"Vůbec se to tady nezměnilo," pousměje se a vede ji dovnitř na zahradu, kde je plno lidí.

I přes hlasitou hudbu jí uši zalehnou, když se ozve pisklavý hlas, který dokázala okamžitě přiřadit.
"Přijela jsi!" Harika se na ni vrhne, div ji nepovalí na zem. Susan se směje a poodstoupí, aby jim dala prostor.
"Taky tě ráda vidím," obejme ji se smíchem.
"Ukaž se mi," odtáhne si ji na vzdálenost paží a prohlédne od hlavy k patě.
"Moc ti to sluší," cítí, jak jí červenají tváře.
"Dík, tobě taky, tak jako vždycky. Hariko, tohle je Susan, ukáže na dívku stojící vedle ní.
"Oh, no jasně, brácha mi o tobě říkal. Moc ráda tě poznávám," ignoruje její nabízející ruku a rovnou ji obejme. Susie se na ni překvapeně podívá a tak jen s potlačovaným smíchem pokrčí rameny.
"Taky mě těší," vysouká ze sebe nakonec.

"Sakra holka, po kom ty budeš taková kočka? Že by po mámě?" Spiklenecky se na Aysun usměje a ta jen protočí oči.
"Ha ha."
"Hele, chceš vidět co tvoje mamka vytvořila na našem stropě?"
"No jasně!" Téměř nadskočí radostí. Všechny tři zamíří dovnitř.

"To je nádhera," vydechne při pohledu na fresku. Aysun se zadívá do tváře ženy na zdi. Teď by ji namalovala trochu jinak, přestože její rysy odpovídají skutečnosti.
"To teda. Tvojí mámě se tak povedla, že se sem na ni chodí lidi dívat."
"Myslím, že si studium historie ještě rozmyslím," usměje se na Aysun a ta ji obejme.
"Ať se rozhodneš pro cokoliv, máš moji plnou podporu."

"Je pravda, že jsi vnučka Šahmaran?" Vmísí se do jejich hovoru Harika.
"Údajně. Já sama nevím," pokrčí rameny.
"Nevíš? Jak to, že nevíš?"
"Řekla mi to má vidina, tak jak věrohodné to tvrzení může být?" Harika si založí ruce na prsou.
"Tak ukaž," vybídne ji. Nechápavě na ni hledí a vůbec nechápe, co po ní chce.
"Přeměň se," doplní, když vidí její zmatený výraz.
"Cože? Proč?" Vyplašeně se podívá na Susie. Před ní se nikdy nepřeměnila a měla z toho strach.

"Protože ve tvé pravé podobě poznám, jestli jsi jako my, nebo její potomek. Tvá aura a schopnosti mi napoví," vysvětlí a čeká. Aysun zamrká a zaváhá.
"Neboj se, nemůžeš mě vyděsit," chytne ji Susan za ruku, když vycítí, proč tak váhá.
"Dobře," vydechne a zhluboka se nadechne.

Hodně se snaží, aby se jí přeměnily jen oči. Otevře je a zadívá se na Hariku, která si ji se zájmem prohlíží. Pak se podívá na Susan, jakoby si chtěla potvrdit svou domněnku.
"Cítíš to taky?" Zeptá se nakonec.
"To je neskutečné," vydechne a na tváři se jí rozprostře úsměv.
"Co?" Začíná panikařit.
"Jsi na sto procent její vnučka," nakloní hlavu ke straně a usměje se.
"Jak to můžeš vědět?" Zamrká a přemění se zpět.
"Věř mi, každý, kdo tě tak uvidí to pozná," odpoví stále překvapená Susan.