Kůže

3

S hlubokým nádechem se posadí a vytřeští oči do tmy. Třese se po celém těle a po tváři jí stéká studený pot.
Už zase. Noční můra, která ji již roky pronásleduje a nenechá v noci v klidu spát.

Něco, nebo někdo ji pevně stáhne, jakoby živý provaz a drtí její tělo, až ji nutí křičet bolestí, jenže v tom se jí obtočí i kolem krku a začne dusit.
Už nikdy nedokázala znovu usnout.

Tak trochu doufala, že tady ty sny přestanou, ale očividně se mýlila.
Ještě hodnou chvíli sedí na posteli, než se přestane klepat. Vstane, dá si sprchu a zajde pro sklenici vody.

Je teplo a tak otevře dveře na balkon a posadí se na židli. Ticho noci ruší vzdálený hluk města a světla osvícených budov lehce poblikávají.
Dům na druhé straně pozemku je zahalený ve tmě, jen jedno okno svítí a v něm tmavá silueta.
Je to příliš daleko, aby poznala, jestli se jedná o muže, nebo ženu, ale v ten okamžik, jakoby se necítila být tak sama, přesto, jak iracionálně to vypadá.

Sedí tam, dokud nezačne svítat. Okno naproti dávno potemnělo a začne být chladno. Přinutí se zvednout a když se zespodu začnou ozývat zvuky, oblékne si župan a zamíří do kuchyně.
Dnešek bude stát za to, povzdechne si, když uvnitř uvidí Ozana a přitáhne si župan blíž k tělu.

"Dobré ráno," zazubí se na ni a sjede ji pohledem, pod kterým se musí ošít.
"Dobré, kde je Rozan?" Rozhlédne se po prázdné místnosti a hledá tu jedinou, která by ji teď mohla zachránit.
"Šla odnést snídani na terasu."
"Dobře," otočí se, aby odešla. Odmítá tam s ním být sama.
"Klidně zůstaň, příjemné rozptýlení se po ránu hodí," zastaví se uprostřed pohybu a překvapeně vykulí oči. Vážně to řekl?!

"Dobře, tak hele," zatřese hlavou a zhluboka se nadechne, než se k němu otočí čelem, "uděláme si jasno hned na začátku. Mezi námi nic nebude, nejsi můj typ, takže na mě přestaň tak zírat a házet ty rádoby chlapské pohledy," vůbec se nenechá vyrušit a dál připravuje...cosi.
"A kdo je tvůj typ?" Podívá se na ni jakoby nic. Ten má ale sebevědomí.
"Přesný opak tebe," řekne, aby ho uzemnila, ale jen se potutelně usměje, což ji vytáčí ještě víc.
Naštěstí se uvnitř objeví Rozan a jejich rozhovor tím skončí.

Naneštěstí pro ni s nimi Ozan snídá. Celou dobu ho ignoruje. Dnešek bude vážně den na nic, už po ránu je nevysplalá a vytočená. Co ještě?!
Když je téměř po snídani, ozve se její telefon. Kdo by jí psal tak brzy po ránu?
Zachmuří se a rozklikne zprávu od neznámého čísla:
Dobré ráno, našel jsem vaši nabídku na restaurátorské práce. Mohla byste se dostavit dnes na deset hodin? Adresu pošlu v odkazu. Děkuji.

Přečte si ji ještě jednou a nemůže tomu uvěřit! Pak v rychlosti napíše odpověď a poté rozklikne odkaz.
Vždyť to je ten dům přes pozemek! Ani si neuvědomí, že se usmívá.
"Dobré zprávy?" Ozve se Ozan, kterému to samozřejmě neušlo.
"Ty nejlepší," podívá se na hodinky. Má dvě hodiny, ale i tak se rozhodne důkladně připravit.
"Musím jít, děkuji za snídani," usměje se na Rozan a Ozana dál ignoruje. Snad konečně pochopí, že to myslela vážně.

Nejprve si připraví papíry, které by mohla potřebovat a které by po ní mohli chtít, pak si oblékne vhodné oblečení, vlasy stáhne do vysokého culíku a lehce nalíčí.
Potřebuje vypadat seriózně, aby věřili tomu, že byla nejlepší v ročníku a že se na ni můžou spolehnout, že odvede nejlepší možnou práci.

Cítí se jako na trní. Pokud uspěje a pan Aksu s její prací bude spokojený, bude to pro ni velká výhoda. Pokud je pravda, co říkala Rozan, a jejich rodina je nejstarší ve městě, bude i nejváženější a jeho doporučení do budoucna by jí hodně pomohlo.

Vyrazí s předstihem, aby na místě byla raději dříve a tak ještě než je deset, zazvoní na zvonek.
Jakmile se dveře otevřou, usměje se na ni krásná mladá dívka přibližně jejího věku.
"Dobrý den, vy musíte být slečna Karahan," nabídne jí ruku, kterou přijme.
"Ano, to jsem."
"Pojďte dál, já jsem Harika, otec ještě vyřizuje nějaké telefonáty, ale hned se k nám připojí," vede ji chodbou, kde na stěnách visí nádherné obrazy a je vidět, že se jejich majitel vyzná.
Žádné kýče, žádné bezcenné kousky.

"Žijete tady dlouho?" Zeptá se jí po chvíli.
"Ne, předevčírem jsem přijela."
"Vážně? A líbí se vám tady?" Zahnou za roh a před nimi se objeví mohutné dveře.
"Je tady nádherně." Harika se na ni usměje.
"To jsem ráda. Já to tady miluju. Kdybyste chtěla někdy ukázat nějaká zajímavá místa, ráda vás provedu."
"To bych byla moc ráda a klidně mi tykej, jsem Bonnie, nebo Aysun, jak chceš," potřese jí rukou.
"Dobře, Aysun, tvoje číslo mám, tak se ozvu."
"Super, budu se těšit," ozvou se kroky a když se obě otočí, zpoza rohu vyjde starší muž.

"Táta je tady. Tak se zatím měj a drž se," mrkne na ni a odejde.
"Omlouvám se, slečno Karahan," podá jí ruku a pousměje se.
"Nic se neděje, Harika se mě ujala."
"Tak pojďte, ukáži vám, o co se jedná," otevře dveře a vejdou dovnitř.

Místnost je obrovská, spousta květin, až to lehce připomíná botanickou zahradu. Je tu chladněji a vysokými okny dovnitř proniká dostatek světla.
Ihned ji zaujme freska na opačné straně místnosti. Je to nádherná malba přes stěnu i strop a je očividně poškozená, předpokládá vlhkostí.
U stěny už stojí lešení.

"Poznala jste, oč se jedná," všimne si jejího zaujatého pohledu.
"To nejde přehlédnout," zachmuří se, když se zamyslí nad významem malby, který jí úplně uniká. Nic takového nikdy neviděla.
"Tak, povídejte,"vybídne ji pan Aksu a založí ruce na prsou.