Kůže

8

Celou cestu jedou mlčky. Je naštvaná a pachuť toho, čemu byla svědkem na pohřbu se nedala jen tak něčím přebít.
"Můžeš mi tady zastavit?" Ukáže k ceduli jednoho z obchodů. Zajede na parkoviště a počká pár minut, než vyjde ven. Ne zrovna nadšeně se podívá na láhev v jejích rukou, ale neříká nic. Ví, že dnešek pro ni byl náročný a pokud jí to pomůže, nemá cenu jí v tom bránit.

Když zastaví před domem Rozan, chvíli jen sedí a dívá se z okna.
"Díky žes mě vzal sebou," řekne nakonec a otočí se k němu. Jen přikývne, jakoby to byla samozřejmost. Podívá se na láhev v rukou.
"Nechceš se přidat?" Zeptá se po chvíli. Nechce být sama. Je jí jasné, že by celou dobu proklínala Thomase a jen by byla víc naštvaná.
"Tohle ti chutná?" Pozvedne jedno obočí. Pousměje se a zatřese hlavou.
"Ne, ale Yusuf ho měl rád."
"Dobře. Odvezu domů auto a sejdeme se v lomu?"
"V lomu? Máte tady lom?" Zamračí se a podívá jejím směrem, jakoby si myslel, že si z něj dělá legraci.
"Harika ti o něm neřekla?" Zatřese hlavou. "Dobře. Tak za čtvrt hodiny u vinohradu."
"Dobře," vystoupí a vejde do domu.

V pokoji ze sebe shodí šaty a oblékne si pohodlnější oblečení. Vezme láhev a pomalu zamíří přes pozemky až k vinohradu. O chvíli později se objeví i Kemal.
"Tak pojď, ukážu ti tu místní nádheru," pokyne jí hlavou a zamíří k lesu. Jdou několik minut, než se mezi stromy objeví skály. A když vyjdou na okraji lesa, zůstane překvapeně stát. Kemal se zastaví až pár metrů před ní, když si uvědomí, že jde sám.
"To je neskutečné," vydechne unešeně. Otočí se a rozhlédne stejně jako ona.

Kdysi jeden z největších lomů v zemi po ukončení těžby zaplavili a teď je z něj nejkrásnější místo široko daleko. A na jejich pozemku, takže takové soukromé nebe na zemi.
Miloval to tady. Když potřeboval vypnout, na pár hodin vypadnout od rodiny i práce a přemýšlet, vždy se uklidil sem.
Nikdy nikde neviděl tak modrou vodu jako tady. Vysadili tady japonské rybičky a dokázal je pozorovat hodiny.
"Jo, je to moje oblíbené místo." Přejde ke stromu, pod kterým je umístěna lavička, na kterou se posadí. Jen chvíli jí trvá, než se vzpamatuje a připojí se k němu.

Otevře láhev a podívá se na ni.
"Na Yusufa," napije se a když polkne, otřese se.
Kemal se zasměje a vezme si ji od ní.
"Na Yusufa," zopakuje a napije se. "Fuj, tohle mi nikdy nechutnalo." Zasměje se mu.
Znovu se napije a zadívá na láhev.
"Podruhé to není tak hrozné," není zvyklá pít. Už teď cítí, jak se jí tělem line teplo, nohy a ruce začínají být vláčné.
"Vážně? Aspoň o tom pití se to dá říct, když už ne o mně." Ušklíbne se na něj a rozhlédne dokola.
"Povíš mi, jak jsi to myslela na tom pohřbu? Že mu vděčíš za život?" Nadechne se a přihne si.
"Ne." Řekne jednoduše. Jakoby tuhle odpověď čekal. Ví, že pokud sama nebude chtít, nic mu neřekne.

"Pověz mi něco o té vaší fresce. Ať jsem se snažila hledat jak jsem chtěla, nikde jsem nic pořádného nenašla." Změní úplně téma.
"Zajímá tě naše historie?" Zeptá se s úsměvem. Přimhouří oči, ale je až příliš zvědavá.
"Zajímá mě všechno, s čím pracuji a o čem nic nevím," řekne oklikou.
"Dobře," už ji dál nepopichuje, "kdysi dávno, žila bytost, napůl člověk, napůl had. Vládla svému lidu skryta před zraky lidí, ale i tak se o nich dozvěděli ti, co je chtěli zotročit a ovládat. Ona byla nejmocnější z nich. Postavila se jim, ale byla raněná.
Aby neprozradila úkryt svých druhů, vydala se hledat pomoc jinam. Došla až do téhle vesnice, ale lidé vycítili, že není jako oni. Báli se jí. Jen jeden člověk sebral odvahu a ošetřil její rány. Ona mu za to dala dar dlouhého života, skvělého sluchu a zraku, pohybovat se nepozorován a proklouznout všude. Dar uzdravovat, ale i zabíjet.
Ten muž byl první bazilišek v téhle vesnici. Jeho rodina se časem rozrostla a rozšířila do celého světa. Byl to můj předek."

Pár minut je ticho, kdy se snaží vše vstřebat a uspořádat si myšlenky.
"Takže jste potomci baziliška?" Řekne nakonec skepticky.
"Nevěříš tomu? Zrovna ty?" Nechápavě se na něj podívá.
"Jak zrovna já? Proč bych tomu měla věřit? Nevěřím ani na upíry, vlkodlaky a jiné potvory," zasměje se.
"Na ty taky nevěřím, ale každá legenda se zakládá na pravdě, ne?" Chvíli nad tím přemýšlí a pak musí souhlasit.
"S tím souhlasím, jen nemyslím, že ta pravda je napůl člověk a napůl had," pokrčí rameny.
"Každý věří něčemu jinému. Třeba nebyla náhoda, že jsi skončila nakonec tady."
"Možná," zvedne flašku a pořádně si přihne, než mu ji podá.

Když dopíjí poslední kapky, už se jí pořádně motá hlava. Začne se stmívat, v dálce hřmí a chladný vítr nese příslib deště.
"Měli bychom jít," řekne Kemal a Aysun souhlasí. Začíná jí být zima. Jakmile se pokusí vstát, celý svět se s ní zatočí. Přinutí se k chůzi a následuje Kemala.
Začíná poprchat a tak se dají do běhu. Na mokré trávě se jí noha smekne a rozplácne se na zem.
Začne se nekontrolovatelně smát a není schopná se zvednout.
"Co děláš? Čemu se tak směješ?" Nechápe její chování.
"Tomuhle," rozhodí rukama, "nemůžeme se vystát a přesto spolu jedeme na pohřeb a vypijeme flašku příšerného alkoholu. Je to absurdní." Chvíli na ni zírá a snaží se pochopit její uvažování, ale déšť sílí a pokud se brzo nedostanou do tepla, budou nemocní.

"No tak, vstávej," pokusí se jí pomoct vstát, ale jak se směje, vůbec nespolupracuje. Nakonec to vzdá, zvedne ji do náruče a rozejde se směrem k domu.
Chytne se ho kolem krku a položí točící se hlavu na rameno. Během pár kroků je mimo.