Kůže

2

Zastaví před domem, kam ji zavede navigace. Okraj jednoho z větších měst, místo, kde není takový ruch, ale i tak zde není na první pohled patrná bída, jako jinde.
Naopak.
Domy jsou sice skromné, ale krásně udržované. Jeden vedle druhého, jakoby se jejich obyvatelé předháněli, kdo bude mít domov příjemnější na pohled.

Vystoupí z auta a protáhne si ztuhné nohy a záda. Cesta nakonec trvala třináct hodin a čtyřicet sedm minut, bez hodinové pauzy na jídlo.
Cítila se, jakoby začínala úplně nový život, s čistým štítem. Nikdo ji tady nezná, nikdo o ní nic neví. Pousměje se a zazvoní na starožitný zvonek.

Když se dveře po chvíli konečně otevřou, na tváři se jí rozline široký úsměv. Starší prošedivělá žena se na ni podívá nejprve tázavě, když za ní ale uvidí auto plné věcí, objeví se vědoucí pohled.
"Vítejte, slečno Karahan. Už vás čekáme, pojďte dál, určitě musíte být unavená z tak dlouhé cesty."

Vejde do domu a s úsměvem poděkuje.
"Děkuji, jste moc milá, omlouvám se, že přijíždím tak pozdě," odvede ji do zadní části domu, kde na stole za domem zrovna někdo připravuje čaj.
"Nic se neděje. Ozane, přines ještě jeden šálek pro slečnu Karahan. Já jsem Rozan a tohle je můj vnuk, Ozan. Bydlí s matkou nedaleko a chodí mi sem pomáhat."
Muž si ji se zájmem prohlédne, než k ní natáhne ruku.
"Těším mě," nejistě ji přijme a pousměje se na něj.
"Nápodobně. A prosím, říkejte mi Bonnie, nebo Aysun." Pozvedne jedno obočí a nakloní hlavu ke straně.

"Máte dvě jména?"
"Ano, Bonnie po matce a Aysun, protože otec byl turek," přikývne a znovu ji sjede pohledem.
"Zajímavé. Jdu pro ten šálek," a zmizí v domě.
"Tak se přeci posaďte," vybídne ji žena.
"Děkuji."

"Pokoj jsem vám připravila v patře, s výhledem naměsta. Bude se vám určitě líbit."
"Jste moc hodná. Kdyby jste potřebovala s čímkoliv pomoct, stačí říct," žena jen mávne rukou.
"To není třeba, mužskou práci zastane Ozan a ostatní si udělám sama. Nenechte se nijak rušit."

Vedle ní se z ničeho nic objeví Ozan s šálkem, až téměř nadskočí leknutím.
"Tak, prosím," postaví ho před ni a nalije čaj.
"Děkuji," stiskne čelisti a snaží se ignorovat, jak je blízko. Je to nepříjemné.
Následně se posadí naproti ní a nalije babičce a sobě.

"Je tady moc krásně," rozhlédne se po udržované zahradě.
"To je, počkejte až uvidíme město. Kdyby jste chtěla, Ozan vám to tady určitě rád ukáže."
"To není třeba," utne to hned ze začátku, protože si všimla, jak se začíná uculovat, "ráda se projdu sama. Kdybych něco potřebovala, zeptám se."
Tak to bylo o fous.

Rozan ji odvede do patra a otevře dveře do pokoje.
"Doufám, že se vám bude líbit," rozhlédne se kolem a doširoka usměje.
"Je nádherný, děkuji," žena jen přikývne.
"Nechám vás samotnou, určitě si potřebujete po cestě odpočinout."

Pokoj je jednoduchý. Postel, noční stolek, skříň a psací stůl. Nic víc. Přejde k oknu, které jsou spíš dveře. Otevře je a vyjde na malý balkon směrem do zahrady. V dálce je vidět město a přes pozemek obrovský dům.
Je tady vážně nádherně. Ticho a čerstvý vzduch. Tolik klidu už dlouho necítila.

Přinese si nejnutnější věci a rozhodne se dát si sprchu, než si půjde lehnout. Zítra má v plánu projít se a strávit den objevováním nového místa.

🐍

Tak dobře se dlouho nevyspala. Probudí se odpočatá, jakoby prodělala nějakou uvolňující masáž. Dobrá nálada ji nepřejde ani když sejde dolů. Rozan zrovna připravuje snídani a tak jí pomůže.
"Jak jste se u nás vyspala?" Zeptá se jí, když na tác pokládá hrnky s kávou.
"Už dlouho ne tak dobře." Vezme ho, protože je poměrně těžký a nechce, aby ho Rozan tahala sama.

Jde za ní až ke stolu na terase. Teprve teď, za světla je v dálce vidět ten velký dům, který částečně zakrývají stromy.
"Co je to za dům?" Zeptá se, když se obě posadí.
"Tam bydlí rodina Serkana Aksu. Je to nejstarší rodina ve městě. Naše pozemky přímo sousedí. Tak, co máte dnes v plánu?"

"Chci se porozhlédnout po městě. V noci vypadalo nádherně, už se nemůžu dočkat. A taky bych si měla začít hledat práci, tak uvidím," pokrčí rameny a napije se kávy.

Jakoby věděla, kdy odejít. V momentě, kdy se vrací do svého pokoje, aby se oblékla ven, dole uslyší Ozana.
"Dobré ráno."
"Dobré ráno, chlapče. Mohl bys mi, prosím, ze sklepa přinést brambory?"
"Jistě. A co tvá nájemnice? Už je vzhůru?" Protočí oči a odfrkne si. Jako by mu do toho něco bylo.
"Jistě, už jsme spolu i posnídali. Myslím, že se chystá ven." Víc slyšet nepotřebuje. Oblékne se a vyklouzne ven tak, aby ji nikdo neviděl.

Je krásný den, slunce příjemně hřeje a lidé kolem jsou usměvaví a nikdo nikam nespěchá.
Projde centrum města, když si všimne velké nástěnky, kde postává několik lidí.
Zastaví se a přečte několik připíchnutých papírků.

Jsou to inzeráty na nákup, prodej, nabídka práce a všeho možného.
Napadne ji, že by to mohla být příležitost. V tašce najde kus papíru a tužku, na který napíše: Nabízím restaurátorské služby. Diplom lze doložit. Nakonec napíše své jméno a telefon.
Připne lístek mezi ostatní a zamíří ulicí dál.

Dalších pár hodin se prochází, než se zastaví na jídlo a pak pomalu zamíří zpět. Moc se jí tam nechce, protože by se nejraději vyhnula Ozanovi.

Ne, že by byl ošklivý, to vůbec, jen neměla ráda arogantní a vlezlé lidi, což on rozhodně byl.
Nakonec si ale řekla, že je potřeba vystěhovat další věci z auta a tak zamíří rovnou domů.

Vynese několik krabic a postupně vše vyskládá. Když skončí, zapadá slunce a tak si vezme židli a dá ji na balkon. Posadí se a sleduje zlatý kotouč, který pomalu mizí.
Je to úchvatná podívaná. Perfektní závěr krásného prvního dne, nového života.