Kůže

23

Celý týden nemohl uvěřit tomu, že souhlasila, že s ním půjde. Teprve když se otevřely dveře a ona vyšla ve večerních šatech si naplno připustil fakt, že souhlasila a šla s ním na rande.

Vypadala úchvatně. Splývavé tmavě červené šaty obepínaly hruď stejně jako boky, ale nebyly vyzívavé. Naopak. Nutily jeho fantazii pracovat na plné obrátky. Vyčesané vlasy, běžně splývající na ramena a záda jí dodávaly na eleganci a ženskosti.

Otevře dveře u spolujezdce a dál ji sleduje, jak k němu míří. Nemůže uvěřit tomu, jak s ním pouhý pohled na ni dokáže zamávat a s překvapením zjišťuje, že mu to v jejím případě nevadí.

"Jsi nádherná," vydechne, když se zastaví těsně před ním a ovane ho její vůně. Tváře jí lehce zrudnou a nejspíš podvědomě si uhladí šaty.
"Díky, také ti to sluší," přelétne ho rychlím pohledem. Poznal, že by se chtěla kochat déle, ale styděla se a to ho přinutilo se pousmát.
"Můžeme?" Nabídne jí ruku, aby mohla snáze nasednout. Jen se pousměje a přijme ji.

Byla nervózní. Ještě aby ne, ale také se cítila šťastná, což už hodně dlouho nezažila. Musela uznat, že oblek mu vážně sluší. Košile, pevně obepínající vypracované paže a hruď se při každém pohybu nebezpečně napíná. Snaží se na něj nezírat, ale je to těžké.
Otočí se na ni s vědoucím úsměvem, jakoby celou dobu věděl, na co se soustředí. Cítí, jak jí rudnou tváře studem. Sklopí zrak ke svým dlaním v klíně a snaží se ovládnout dech.
"Nemusíš se stydět. Kdybych nemusel sledovat cestu, celou dobu bych tě pozoroval. Jsi vážně úchvatná," řekne, jakoby nic.
Zrudne ještě víc a její dech se pomalu, ale jistě vymyká kontrole a to ji znervózňuje.

Po příjezdu zjišťuje, že se jedná o charitativní koncert. Snaží se nevypadat tak nadšeně, jak se cítí, nechce mu to zas tolik usnadnit, aby si myslel, že ji má jistou, přestože jeho sebevědomí očividně sahá až do nebe.
Z nějakého nepochopitelného důvodu ji to vytáčí a imponuje současně.

Celý program si užila a cítila se šťastně. Nebylo příliš pozdě, když nasedli do auta a zamířili zpět
"Jak se ti to líbilo?" Zeptá se jí asi v půli cesty.
"Bylo to úchvatné," přizná a když se na něj podívá, na tváři mu hraje spokojený úsměv.
"Jsem rád. Vypadalas, že si to užíváš. A to pro mě moc znamená," je zvláštní pocit něco takového slyšet. Nebyla na taková gesta a slova zvyklá, přestože po nich touží každá žena.
"Děkuju," řekne tiše.
"Rádo se stalo."

Když zastaví, tázavě se na něj podívá.
"Říkal jsem si, že ještě není tak pozdě a chtěl bych ti ukázat svůj pokoj, jak jsi chtěla," vysvětlí, proč stojí před jejich domem.
Vážně si je sám sebou až příliš jistý, ale musela uznat, že je zvědavá.
"Dobře," souhlasí nakonec a vystoupí.
"Myslím, že většina už spí a Harika bude určitě na nějaké párty," pousměje se a přikývne.
"Jak jinak," zatřese pobaveně hlavou. To byla celá ona.

U vchodových dveří se na okamžik zastaví, ale pak vejde a zamíří tmavou chodbou po jeho boku. Stočí pohled ke své ruce, kterou uchopil do své a propletl jejich prsty.
Neubrání se lehkému úsměvu a když k němu vzhlédne, jeho pohled jí sebere všechen vzduch z plic. V pološeru vypadá ještě přitažlivěji než obvykle a jiskření v očích naznačuje, že se cítí stejně jako ona.

Otevře jedny dveře a pokyne jí, aby vešla. Pustí se ho a vstoupí dovnitř. Vypadá přesně tak, jak čekala. Vkusný a jednoduchý nábytek působil decentně a útulně.
Na stole pár fotografií rodiny, jinak nic osobního. Na první pohled to byl mužský pokoj. Žádné květiny, obrazy, ozdoby.

Neubrání se úsměvu, který se snaží zakrýt, když si skousne rty.
"Něco tě pobavilo?" Začíná jí štvát, jak pokaždé pozná to, co se snaží skrýt. Jako by jí snad četl myšlenky!
"Jen jsem si říkala, jak je poznat, že tady bydlíš jen ty," pokrčí rameny a zamíří ke dveřím na balkon. V dáli je vidět dům, kde bydlí ona. Dokonce pozná i své okno.

"Podle čeho jsi to poznala?" Posadí se do křesla a spokojeně si ji prohlíží.
"Kdyby tady bydlela i žena, byla by tady minimálně jedna květina a rozhodně víc osobních věcí," shrne to nejdůležitější. Kemal se rozhlédne a nakonec souhlasně přikývne.
"To máš asi pravdu. Mě vždycky chcípl i kaktus, nejsem žádný zahradník," to už vyprskne smích.
"Čemu se směješ?!" Zeptá se na oko pohoršeně. Otočí se k němu a prohlédne si ho, jak tam sedí, jen v košili s vyhrnutými rukávy.

Povzdechne si a opět rezignuje, když se její myšlenky opět odeberou směrem, který se jí ani trochu nelíbí. Nemá cenu se tomu bránit. Nedokáže to vysvětlit, ale něco na něm ji nutí jít proti vlastnímu rozumu a přesvědčení.

Jenže když už udělá jeden krok z cesty, skutálí se přímo do víru emocí a touhy. Sama se v té změti nedokáže zorientovat a on jí ani nedá prostor. Ne, že by jí to v ten okamžik vadilo, ale zpětně nad tím neustále přemýšlí.

Měl pravdu. Touží po něm. Nechápe, jak to mohl vědět, ale je to tak. Pokaždé, když je jí nablízku nedokáže se soustředit na nic jiného. A když s ní není, přemýšlí nad tím, kdy ho asi uvidí. Je to k zešílení!

"Takže ty jsi zabiják květin?" Nadzvedne pobaveně jedno obočí.
"Už to tak vypadá," pokrčí rameny.
"Myslím, že ne jen květin," nechápavě svraští obočí. Sáhne po zapínání šatů a pomalu rozepne zip, až látka zašustí, když se sveze na zem.
"V mém případě rozhodně i zdravého rozumu."