Kůže

1

Vejde do nemocničního pokoje a usměje se na staříka na posteli.
"Tak jsi přeci jen přišla," unaveně jí pokyne, aby se posadila na židli.
"Slíbila jsem to." Muž si zvedne postel za hlavou a pátravě se na ni zadívá.
"Já vím, ale čekal jsem, že už budeš daleko."
"Když vyjedu o chvíli později, nic se nestane. Tady jsem vám přinesla něco zdravého a něco zajímavého," vytáhne z tašky banány a knihu.

"Sehnala jsi ji? Tak na to se těším," v rychlosti ji prolistuje, než třesoucí se rukou odloží na stole vedle.
"Děkuju, za všechno," řekne vděčně po chvíli ticha a sevře vrásčitou dlaň ve svých.
"To já děkuju. Znovu jsem se mohl vrátit do svých mladých let. Byla to zábava. Jsi v tom, co děláš skvělá a nikdy si nenech namluvit opak," usměje se na něj a přikývne.

Zůstane ještě několik minut, než se zvedne k odchodu. Je to těžší, než čekala.
"Něco pro tebe mám. Je to támhle ve skříňce," pokyne jí, a tak otevře skříň a vytáhne dřevěnou kazetu.
"Co je to?" Jen se pousměje.
"Otevři ji," vybídne ji, když jen stojí.

Pomalu nadzvedne víko a při pohledu na sadu štětců překvapeně otevře ústa.
"Tohle si nemůžu vzít," třese hlavou.
"Ale ano, můžeš. Dokonce musíš. Ber to jako poslední přání umírajícího muže. Jsem na tebe pyšný. Jsi jako má vlastní dcera a jsem ti vděčný, že přes to všechno, co se stalo, jsi zůstala."

Vydechne a starého muže ještě jednou obejme.
"Děkuju," zašeptá dojatě.
"Tak už jeď, ať to stihneš," vyhání ji, když mu do očí vhrknou slzy.

Vyjde na chodbu a zatřese hlavou, aby se vzpamatovala. Má to za sebou. Ten muž jí přirostl k srdci a bude jí chybět. Rozejde se a stále nevěřícně hledí na kazetu ve svých dlaních.
Nečekala, že by jí něco dal, ale tohle bylo víc, než by kdy snad mohla čekat. Pousměje se a zamyšleně jde chodbou, kde míjí spoustu lidí.

Tenhle den se pořádá každý rok. Pacienti jednotlivých oddělení mají vlastní program a od rána do večera jsou neomezené návštěvy. Něco jako den rodin.
Ten nápad se jí líbil. Obzvlášť na tomhle oddělení byla každá jiskra naděje a optimismu hnacím motorem.

"Sakra," zakleje, když do ní někdo vrazí, až jí kazeta vypadne z rukou. Dotyčný ji ale včas zachytí, než dopadne na zem a vysype se.
"Omlouvám se, jste v pořádku?" Ozve se mužský hlas.
Napřímí se a vzhlédne do tváře vysokého snědého muže s uhrančivým tmavým pohledem.

"Ano, nic se nestalo, nedávala jsem pozor," zastrčí pramen vlasů za ucho a vezme si od něj kazetu. Jejich prsty se letmo dotknou a tělem jí projede zvláštní pocit až se zachvěje.
"Byla jste někoho navštívit?" Změní téma.
"Známého," řekne neurčitě. Neví proč, ale ten muž ji znervózňuje.

"To je od vás milé. Jak se jmenujete?" Překvapeně se na něj podívá. Sebevědomí z něj jen čiší a její povaha ji nutí se tomu vzepřít.
"Nevidím důvod, proč bych vám to měla říkat," nepatrně přizvedne bradu.
Muži zacukají koutky.

"Bonnie, co tady děláš?" Vloží se do hovoru další hlas. Trhne sebou a otočí se za hlasem, který okamžitě poznala a už jen ten zvuk jí zničil náladu.
"Co bys řekl," odpoví chladně a dívá se mimo něj. Ani za ten pohled jí nestojí.
"Nečekal jsem, že se ukážeš." Ani jeden z nich očividně není nadšený z tohohle setkání.
"Nápodobně," řekne kousavě. Muž před ní zvedne pohled k jejímu společníkovi za ní a přimhouří oči, když ho sjede pátravým pohledem.
"No, asi raději půjdu," otočí se a bez dalšího otálení odchází, čímž ji překvapí. Obvykle si neodpustil urážlivé poznámky.

"Kdo to byl?" Ozve se za ní.
"Syn mého přítele," zamračí se a otočí zpět. Je nějaký moc zvědavý. A to se jí vůbec nelíbí.
"Hm, a proč si myslel, že tady nebudete?" To už nevydrží a protočí oči.
"Hele, nejsem typ, co cizím lidem na potkání vypráví o svém soukromí, takže," nechá větu nedokončenou, v očekávání, že to pochopí.

"Vím, že váš přítel, kterého jste přišla navštívit má syna, se kterým jste něco měla a podle všeho to neskončilo moc dobře," řekne, jakoby ji snad vůbec neslyšel. Překvapeně na něj vytřeští oči.
"Nejste nějaký moc arogantní? Do mého soukromí vám nic není," ohradí se snad až příliš popuzeně. Podle její reakce mu dojde, že se trefil a spokojeně se pousměje.

"To není, Bonnie."
"Jak -" zarazí se, když jí to dojde. Rezignovaně si povzdechne a zatřese hlavou. "Zbohem," mávne rukou a obejde ho.
Zamíří přímo k východu a pak na parkoviště.

Nasedne do naloženého auta a nastartuje. Teď ji čeká podle navigace víc než deset hodin jízdy, než bude dostatečně daleko od tohohle města, které ji tolik ublížilo a poznamenalo.
Při vzpomínce na ty, které zde nechává a budou jí chybět ji bodné u srdce. Na okamžik zavře oči a zhluboka se nadechne. Některé už nikdy neuvidí. U dalších v to v hloubi duše doufá. Naděje umírá poslední.
Teda alespoň se to tak říká.

🐍