Kůže

30

Najednou přesně ví, kdo to je. Jak to, že jí to nedošlo dřív?
"Tohle se mi jen zdá?" Zmateně zatřese hlavou.
"Ne dítě," vydechne a přejde k ní, "jsem tady. S tebou. Vždy jsem byla. I s tvou matkou," při zmínce o její matce se zamračí.
"Znala jste mou matku?" Doširoka se usměje a pohladí ji po tváři.
"Jistě, že jsem ji znala. Lépe než kdokoliv jiný," na chvíli se odmlčí a v její tváři se mihne smutek. "Byla to má dcera," ta láska a bolest v jejím hlase nejde přeslechnout.

"Já... já tomu nerozumím," nedává jí to žádný smysl.
"Chtěla jsem, abys všechno viděla a cítila na vlastní kůži. Chci abys věděla, že nejsi obyčejná. Jsi má krev. Má vnučka."
"Proč jsem nevěděla, kdo jsem?" Posmutní a povzdechne si.
"Když jsem od něj tehdy odešla, zlobil se na mě. Bolest a vztek jsou občas silnější než láska a pak člověk často řekne něco, co tak třeba vůbec nemyslí," v očích se jí zalesknou slzy.
"Co se tedy stalo?"
"Proklel mě," pokrčí rameny a po tváři jí skane první slza.

"Ale v konečném důsledku jsem netrpěla jen já. Nevěděl, že jsem těhotná a čekám naši dceru. Jak jsem později zjistila, vůbec neměla ponětí, kdo je. O své druhé části neměla ponětí, dokud jsem jí to neřekla. Tehdy ode mě odešla. Byla jsem jí odporná. Rozhodla se žít obyčejný život jako člověk a svou druhou část úplně ignorovat, stejně jako mě.
A pak ses narodila ty a mé prokletí přešlo na tebe a stejně jako tvá matka jsi nikdy nepoznala své pravé já. Až donedávna."

Vyslechne ji a všechno najednou začíná dávat smysl přes to, jak šíleně to zní.
"Takže ty jsi má babička?" Žena přikývne. "To je šílené," vydechne a prohrábne si vlasy.
"Tak dlouho jsem čekala, než se s tebou budu moct spojit. Než potkáš někoho, komu by jsi uvěřila a kdo je naší krve. Povídej, jaký je," pousměje se, ale Aysun zatřese hlavou.
"Nechci se o něm bavit. Lhal mi. Nic pro mě neznamená."

Šahmaran se zasměje.
"Ale zlato, tomu sama nevěříš. Už jen to, jaké emoce v tobě jeho nedůvěra vzbuzuje. Záleží ti na něm víc, než si ty sama připouštíš, jinak bych se k tobě vůbec nedostala."
"Ublížil mi a já to nechci zažít znova," trvá si na svém. Ona jen chápavě přikývne a na chvíli se zamyslí.
"Přes to, jak mi ublížil, kdybych měla tu možnost, vrátila bych se k němu."
"Vážně?"
"Ano, protože pravá láska dokáže odpustit cokoliv a vím, že s ním bych byla šťastnější." Zamračí se, protože tomu nerozumí.
"Ale co když ti ublíží znovu?"
"Tak budu vděčná za to dny, které jsem s ním mohla prožít a být šťastná a odpustila bych zas."

Pořád jí to přijde absurdní a tak se mračí a nakonec nesouhlasně zatřese hlavou.
"Nevím, jestli to dokážu," chytne ji za ruku a doširoka se na ni usměje.
"Dokážeš. Jsi má vnučka. Přímý potomek Šahmaran. Dokážeš cokoliv, co budeš chtít a já jsem na tebe pyšná."

"Aysun!" S rukou, kterou drží ve svých něco zatřese.
"Musíš jít. Opět se uvidíme," obejme ji.
"Aysun! Slyšíš mě?" Znovu s ní něco zatřese a když zamrká, je opět v restauraci.
Kemal ji drží za ruku, se kterou lehce třese.
"Jsi v pořádku?" Ustaraně si ji prohlíží. Podívá se na svou dlaň v jeho a stáhne ji.
"Ano, jsem," zachmuří se a přemýšlí nad tím, co se právě dozvěděla.
"Nezdá se mi. V tomhle stavu jsi byla už dřív. Co se děje?"

Zaváhá, neví jestli mu to říct chce.
"Vídám ji," řekne nakonec.
"Koho?"
"Šahmaran. Viděla jsem, jak přišla do vaší vesnice, kdo ji zachránil i jak pro ni bylo těžké ho opustit," zamračí se a ona si uvědomí, že o této části nemá ani ponětí.
"Oni se milovali a přesto, že mu slíbila že neodejde, ho opustila."
"Jak to všechno víš?" Pokrčí rameny a snaží se tvářit, jako by to bylo normální.
"Ukázala mi to."

"Proč tobě?" Zadívá se z okna a už teď si je vědoma toho, jak šíleně to bude znít.
"Podle ní," zhluboka se nadechne a naposledy zaváhá, "podle ní jsem její vnučka." Znělo to přesně tak, jak čekala.
Po pár vteřinách, kdy se nepohne, ani nic neřekne se na něj konečně podívá. Úplně vidí, jak mu to v hlavě šrotuje.

Když nic neříká, chce něco říct sama, ale nenapadá ji nic vhodného. Nakonec ji vyruší telefon. Podívá se na displej a zamračí se.
"Promiň, to musím vzít," a aniž by čekala na odpověď hovor přijme.

"Ano? ... Cože? Jak je to možné?" Podívá se na hodinky. "To je za hodinu!" Promne si unavené oči.
"Ne, budu tam. Slíbila jsem to. Nevím jak, ale stihnu to," zamračí se a chvíli zírá na telefon na stole, jakoby úplně zapomněla, že není sama

"Problémy?" Teprve teď k němu vzhlédne.
"Tak nějak. Klidně si dej co chceš, účet platíme my. Musím jít," v rychlosti si posbírá věci a téměř vyběhne na ulici mezi tím co přemýšlí, jak se co nejrychleji dostat k soudu.