Kůže

11

Ráno ji příšerně bolí hlava. Už nikdy nebude pít tvrdý alkohol. Přinutí se dát sprchu a něco sníst. Její jediné štěstí je, že je víkend, takže má dva dny na to, se dát dohromady.
Harika hned ráno zjišťovala, jestli je v pořádku a došla domů, takže jí Kemal nic neřekl. Ještě že tak. Pořád musí přemýšlet nad tím, jak to mohl poznat?
Připadala si jak idiot. Jak by taky měla myslet na něco jiného, když se na ni tiskl a v očích mu jiskřilo. A ta jeho vůně. Bože, měla by se sebrat, ale je to těžší, než čekala.

Očividně pochopil, že se a ním chce vídat co nejméně a tak se vidí maximálně u oběda a kolikrát ani nepřijde. Je za to ráda, ale za pár dní se to obrátí proti ní.
Čím dál častěji mívá o něm sny. Začíná být zoufalá. Přes den je ve stresu, aby ho nepotkala a v noci nemůže spát, protože ji pronásleduje i ve snech.

Znovu se probouzí zpocená a udýchaná. Už neví, co má dělat. Přehodí přes sebe deku a ve tmě bloumá po pozemcích. Jde mezi stromy a to ticho je neskutečně uklidňující.
Když se za ní ozve hluk, s trhnutím se otočí, ale nikoho nevidí. Asi se jí jen něco zdálo. Po pár metrech se ozve znovu.
"Haló?" Řekne do ticha a čeká, jestli se někdo objeví. Nikdo. Ani není nic slyšet a tak pokračuje dál.
I po několika dalších metrech má ale pocit, že ji někdo sleduje.
"Je tam někdo?" Teď už začíná být vyděšená. Zrychlí krok a zastaví až na okraji lesa. Zamračí se, když si uvědomí, že je ve slepé uličce.

Stojí na okraji lomu a před ní je jen voda a za ní skála.
"Kruci," zakleje a otočí se čelem k lesu. Když už ji chce někdo vyděsit, aspoň uvidí, kdo to je. Hledí mezi stromy a čeká, kdo se objeví. Najednou se v dáli mezi stromy něco pohne a pomalu se to přibližuje. Srdce cítí až v krku a bije tak rychle, až má pocit, že jí snad vyskočí z hrudi.
Postava se pomalu přibližuje a když stojí mezi posledními stromy, vydechne si.
"Ty?" Zamračí se. Kemal vzhlédne a změří si ji nevěřícím pohledem.
"Co tady děláš?" Zeptá se jí podrážděně.
"Já? To ty mě sleduješ," přitáhne si deku blíž k tělu, protože pod ní má jen noční košili.
"Ptal jsem se první a nemusím ti vysvětlovat, co dělám na pozemku, který je náš. Neměla bys chodit tak pozdě v noci po venku," zamračí se při představě, co všechno se v noci toulá po lesích.

Aysun se ošije a sklopí pohled. Měl pravdu, byla na jejich pozemku a ještě na něj byla hnusná.
"Nemohla jsem spát, tak jsem se šla projít a pak jsem slyšela," podívá se do lesa za ním. Zdálo se jí to jen? Bude ji mít za blázna a hysterku. Zatřese hlavou. "Ale nic," zamumlá nakonec.
Kemal si ji ještě chvíli měří. Poznal, že je vyděšená. Otočí se do lesa a chvíli naslouchá, jestli neuslyší něco podezřelého. Přeci jen, on ví, co za zvuky má hledat.
Nic ale neslyší a tak se k ní znovu otočí.
"Doprovodím tě domů," už když to říká čeká, že bude protestovat. Chtěla přeci, aby si držel odstup.

Ale ona se jen na chvíli zarazí, jakoby se chystala protestovat, ale nakonec jen přikývne. Musí být pořádně vyděšená, když jí nevadí, že s ní půjde.
"Dobře," zamumlá a tak společně zamíří zpět. Celou cestu jdou mlčky, snaží se si od sebe držet odstup a kromě jejich kroků není slyšet nic, jen zvuky přírody.
"Děkuju," řekne, když dorazí až na verandu domu.
"Nemáš zač. Jen mi slib, že už se nebudeš v noci toulat samotná," musel se hodně snažit, aby to nevyznělo tak drsně a vyčítavě, jak to myslel.
"Slibuju. Dobrou noc," aniž by se na něj podívala se otočí a vejde do domu.

Teprve když za sebou zavře dveře svého pokoje, se jí uleví. Shodí ze sebe deku a vklouzne pod přikrývku. Spát nebude, tím si je jistá a tak si rozsvítí lampičku a vezme skycák a tužku. Když potřebovala úplně vypnout, byl to nejlepší způsob.
Jakmile začalo svítat, vzala deku a pastely a přesunula se na balkon. Malovat dům, jak se probouzí do nového dne byla změna. Raději malovala lidi, ale teď na to neměla náladu.

Teprve pak se oblékla a sešla na snídani. Přijde o chvilku později do práce, ale i tak je dost popředu a navíc, jí nikdo nehlídá docházku.
"Dobré ráno," usměje se Rozan a podá jí šálek kávy.
"Dobré ráno," oplatí jí stejným tónem a posadí se na druhou židli. Uslyší bouchnutí dveří a vzápětí se u nich objeví Ozan. Jak jinak, se svým typickým úlisným úsměvem.
"Dobré ráno, dámy," políbí babičku a posadí se na poslední volnou židli u stolu.
"Dobré," odpoví, ale nevšímá si ho.
"Dnes si bereš volno?" Podívá se na ni.
"Ne," zvedne ruku s hodinkami a dopije kávu. "Díky za snídani. Hezký den," usměje se na Rozan a zamíří do domu přes pozemky.
Harika jí řekla, že může chodit napřímo a nemusí to obcházet po silnici. Cesta je tak o polovinu kratší.

Den uběhne rychle a než se naděje, je opět zpět. Než se umyje a nají, je šero. A tak se posadí do křesla na terase, které si tam dala a rozhodla se ještě chvíli malovat do skycáku, než půjde spát.
Je však tak unavená, že nakonec usíná s tužkou v ruce.

Pousměje se, když na nohách ucítí dotek, který se posunuje směrem vzhůru. Tentokrát je to ale jiné. Není to hadí kůže jako obvykle. Jsou to ústa, která líbají kůži až pootevře rty.
Roztáhne jí nohy a začne prozkoumávat vlhký klín až blaženě zasténá. Pohybuje svými boky a když vsune ruce pod tričko a sevře v nich ňadra, opět zasténá a prohne se.
Zrychluje své pohyby až dokud téměř nekřičí.
"Kemale!" Vykřikne v okamžiku, kdy dosáhne vrcholu a celá se chvěje vzrušením. Objeví se pod přikrývkou s tím výrazem, který už tolikrát viděla a spiklenecky se na ni usměje.
Uchopí jeho tvář do dlaní a žádostivě políbí.

"Chceš to?" Zachraptí jí do krku u ucha.
"Řekni, že to chceš. Proč se mi pořád tak bráníš. Chceš mě stejně jako já tebe. Jsi dokonalá. Potřebuju tě u sebe," trhaně oddechuje, mezi tím, co jí začne znovu dráždit prsty.
"Jsi jen můj sen. Ve skutečnosti k tomuhle nikdy nedojde. Mezi námi nic nebude."
"Proč?"
"Už zklapni! Měla jsem tě raději, když jsi nemluvil," zamračí se popuzeně. Usměje se na ni.
"To není problém," zmizí pod dekou a o chvíli později už opět cítí ten známý dotek hadí kůže, jak se kolem ní obtáčí.
"Tak dělej," zasténá roztouženě a boky mu vyjde vstříc, když do ní opět vniká až vykřikne.