Kůže

32

Susan se doširoka usměje.
"Stejně jako ty," nevěřícně na ni zírá.
"Já to ale donedávna nevěděla," zatřese hlavou a pořád tomu nemůže uvěřit.
"Cože? To je možné?"
"Všechno ti povím, ale ne teď," zastrčí jí neposedný pramen vlasů za ucho, "zajdeme se najíst?" Souhlasně přikývne.
"On půjde s námi? To je Kemal?" Nechápavě se otočí směrem, kterým se Susie dívá a při pohledu na něj se zamračí.
Byla tak unesená že je s ní, že si ho vůbec nevšimla, což se u jejího druhu nikdy nestalo. Vždy cítila, když je někdo takový na blízku.

Stojí u jednoho ze sloupů, opřený o rameno se založenýma rukama. Už jen ten postoj ji vytáčí a když se k tomu přidá i jeho výraz, nejraději by ho rovnou praštila.
"Ano, to je Kemal a ne, nepůjde s námi, protože ho nikdo nezval," přimhouří oči a i na tu dálku ji slyšel. Koutky mu zacukají a pomalu se vydá jejich směrem.

"Co tady děláš?" Vyjede na něj, jen co se před nimi zastaví, ale on jí nevěnuje ani jeden pohled. Zkoumavě si prohlíží Susan, stejně jako ona jeho.
"Zajímalo mě, co tě přinutilo tak narychlo ukončit naše setkání po tolika měsících. Už to chápu," usměje se na ni a natáhne ruku, "jsem Kemal, což už očividně víš," Susie se doširoka usměje.
"Susan," potřese jí rukou.

"Moc mě těší. Trochu si připadám jako blbec, protože ty mě očividně znáš, ale já nemám ponětí, kdo jsi ty."
"Jsem Boniina dcera," řekne stále a tím úsměvem. Teprve teď se k ní otočí s překvapeným výrazem.
"Dcera? Tak to už dává smysl, po kom jsi tak hezká," znovu na něj výhružně přivře oči a Susie se zasměje.
"To těžko, není má biologická matka, ale adoptivní," uvede vše na pravou míru.
"To ale nic nemění na tom, že jste obě krásné," potutelně na ni mrkne.

Aysun protočí oči a založí si ruce na prsou.
"Měl bys jít," řekne mu, ale podle jejich výrazů se to ani jednomu nezamlouvá.
"Cože? Ne! Ať jde s námi," vyhrkne Susan a ona se na ni vyděšeně podívá.
"Moc rád," řekne dřív, než stihne cokoliv namítnout. Jen otevře pusu, aby něco namítla ale nakonec ji zase zavře.
"Fajn," vzdá to, když se na ni oba dívají a čekají na její verdikt.

Jde za nimi a pozoruje je, jak si nadšeně povídají. Bodne ji u srdce, když jí hlavou prolétne myšlenka, že bude skvělý táta. Jakoby její změnu emocí vycítil a otočí se na ni. Rychle sklopí pohled a zamračí se.

"Takže jsi byla tři roky u Aysun a pak tě vrátili tvým rodičům?" Shrne jejich dosavadní konverzaci, když si sedají ke stolu.
"Přesně, ale Bonie ... teda Aysun to nevzdala a dál se snažila mě získat zpět. Nakonec soud rozhodl, že až mi bude patnáct, můžu si vybrat sama u koho chci být. Psala mi každý měsíc dopis," podívá se na ni.

"Chodili ti? Nevěděla jsem, jestli ti je dovolí číst," jen pokrčí rameny.
"Poštu jsem vybírala já. Oni chodili domů až večer. To v nich jsem se dozvěděla o tobě," podívá se na Kemala. "Ale před pár měsíci se o tobě přestala zmiňovat úplně. Co se stalo?"
Nejraději by na tu otázku vůbec neodpovídala a nakonec ani nemusela, protože to udělal za ni.

"Tvoje máma nevěděla, kdo je. A já jí to neřekl. Bál jsem se, jak by na to reagovala. Bohužel se to dozvěděla tím nejhorším možným způsobem. Viděla mě zachraňovat ženu uštknutou jedním z nás," Susan vytřeští oči.
"Jakože tě viděla přeměněného?"
"Ne úplně, ale ano. Na ten její výraz nezapomenu," zachmuří se a podívá se na ni.
"Potom utekla. Nebrala telefony ani neodpovídala na zprávy," pokrčí rameny. "A dnes jsem se dozvěděl, že je vnučka Šahmaran."
"Cože?!" Vypískne Susan až se na ně otočí několik hostů.

"Vážně?" Podívá se na ni, jakoby to chtěla potvrdit.
"Dozvěděla jsem se to jen chvíli před tím, než jsem mu to řekla," snaží se tvářit nezaujatě a zírá do desky stolu.
"Jo. Už když byla u nás měla vize, ve kterých s ní její babička komunikovala."
"Tak to je pecka," řekne Susie, až se neubrání nepatrnému úsměvu.

Celý oběd probíhá v podobném duchu, kdy jí pak Kemal ještě vypráví o Harice a o jejich domu. Nakonec ji pozve, aby se přijela podívat na dožínky, které se měly konat za necelý měsíc. Samozřejmě že nadšeně souhlasila. Jak jinak.
Vzpomněla si na její první, které u nich zažila a znovu ji bodne v hrudi.
Tehdy se to všechno začalo motat a komplikovat. Ale nemohla říct, že by toho litovala, což jí štvalo o to víc.

Nakonec je k její nelibosti doprovodí až před dům. Susie nadšeně vběhne dovnitř a nechá je tak o samotě.
"Takže Susan je ten důvod, proč sis myslela, že tě neznám?" Založí ruce do kapes a otočí se k ní. Dívá se do otevřených dveří a cítí, že tak je to správné, že tam patří. K ní.
"Ano. Měl bys jít," chce prostě zmizet v domě a zavřít za sebou dveře, ale to jí nedovolí.
"Půjdu, pod jedinou podmínkou," zastaví se a zhluboka se nadechne. Jasně že to nebude tak snadné. S ním není snadné nic.
"Jakou?" Otočí se na něj a musel vycítit, jak jí znovu začíná vytáčet.
"Obě přijedete na dožínky. Jinak se vrátím a už se odsud nehnu," přimhouří oči a zatne čelisti. Jasně že to nebude nic, co by jí nebylo proti srsti.

Chvíli přemýšlí, co by na to měla říct, až nakonec jen pokrčí rameny.
"Uvidím," vejde dovnitř a s úlevou zavře dveře. Vyděrač jeden.

Dny plynou a ona se po dlouhé době opět cítí šťastná. Susie je úžasná, dokonce chce studovat historii umění a její práce ji zajímá, takže za ní po škole občas chodí a pozoruje ji. Tráví spolu všechen volný čas a jen když usne se posadí do křesla v obývacím pokoji a se sklenkou v ruce zírá do plamenů v krbu.
Občas není na škodu vypnout a nemyslet na nic.
Bohužel, dnes jí to není přáno, když se ozve cinknutí příchozí zprávy. Zvedne telefon a povzdechne si.

Zítra Vás čekáme. Těším se na Tebe. K