Kůže

34

"Tys měla narozeniny, že?" Opět úplně změní téma a otočí se na Susan.
"Skoro před měsícem," mávne rukou, ale ona to tak nenechá.
"To je fuk, pojď, něco ti dám," chytne ji za ruku a táhne ji pryč. Musí se usmát. Ani trochu se nezměnila. Nechápe, jak může být neustále tak akční.
Znovu zvedne pohled ke stropu a povzdechne si.
Co tady vlastně dělá? Nejdřív odsud uteče a pak se dobrovolně vrátí?! Je vážně mimo.

"Tak jsi přijela," ozve se do ticha a přestože mluví tiše, lekne se.
"Neměla jsem moc na výběr," slyší jak se zasměje i kroky, jak jde k ní. Přestože se hodně snaží ovládnout svůj tep, stále zrychluje stejně jako dech.
Zastaví se vedle ní, ale nedívá se stejným směrem. Je otočený čelem k ní a shlíží na ni se spokojeným úsměvem.

"Co je?" Řekne podrážděně a pootočí k němu hlavu. Spokojeně se usmívá a ledabyle pokrčí rameny.
"Nic, jen jsem rád."
"Hm," přimhouří oči a pak se podívá zpět na malbu.
Tak mi řekni, co mám sakra dělat?! Pomyslí si a pak si povzdechne.
"Tak spusť," vybídne ho nakonec.

"Proč jsi přijela?" Zeptá se jako první.
"Jak jsem řekla, neměla jsem na výběr. Susie chtěla, abychom jely a tys mi nedal jinou možnost," pokrčí rameny.
"Takže to svedeš na ostatní, jen aby sis nemusela připustit, že jsi chtěla jet?" Podrážděně se k němu otočí.
"Já jsem se sem vracet nechtěla. Ukončila jsem to v den, když jsem odjela. Být to na mně, zůstanu ve městě," znovu ji začíná ovládat vztek. Podle jeho výrazu usuzuje, že se mu to, co říká nelíbí ani trochu.

"Jak chceš, dál lži sama sobě," jeho pobavený tón je ten tam.
"Přestaň si hrát na mé svědomí!" Už se neudrží a se vztekem se na povrch dostane i její zvířecí část.
Bez hnutí si ji prohlíží a jeho emoce se změní. Podrážděnost ustoupí a když se zhluboka nadechne, nepatrně se pousměje.

"Jsi nádherná," přestože ta slova zašeptá, klenutá místnost je zesílí a dodá jim jemný podtón.
Aniž by si to uvědomila, trochu se uklidnila.
"Harika měla pravdu, každý pozná, že jsi její potomek. Nechápu, jak jsme si toho prvně nemohl všimnout," zachmuří se.
"Jak to můžete vědět?"
"Podle toho, co z tebe vyzařuje. Je to něco velmi starého a posvátného. To nejde ignorovat."

Povzdechne si a přemění se zpět. Ramena jí poklesnou a posadí se na schod.
"Co se děje?" Zeptá se po chvíli kdy váhá, jestli by ji raději neměl nechat o samotě, ale nakonec usoudí, že by spíš uvítala se vypovídat.
"Já nevím. Očividně neznám samu sebe. Připadám si naprosto zmatená a jakoby všichni kolem věděli víc než já. I Susie toho ví víc."

"To není pravda," popojde k ní a klekne si, aby jí viděl do tváře.
"Jak to? Harika, Susie i ty si jste jistí tím, kdo jsem, jen můj pozek ještě pořádně nevstřebal fakt, že existuje tenhle svět," rozhodí rukama a pak do nich schová obličej.
"Ale vstřebal, jinak bys tady nebyla. Vzala sis k sobě dívku, která je jako my a sama jsi přijela do domu, který je bazilišků plný. Věř mi, zrovna v tomhle problém není."

Zvedne k němu pohled a otře tvář, po které jí stekla slza.
"Tak v čem je?" Povzdechne si a nejistě prohrábne vlasy.
"A chceš to vůbec slyšet? Nerad bych, abys mě tady v záchvatu vzteku zabila," nadzvedne obočí.
"To asi těžko. Na to nemám sílu. Bohužel," zasměje se a zatřese hlavou.
"Asi máš trochu pravdu, že nevíš všechno. Jsi přímý potomek Šahmaran, takže silnější než kdokoliv z nás." Jen se zamračí, ale neřekne nic.

"Chápu, že sis v minulosti prošla peklem a zjištění, že po světě chodí bytosti jako my musel být neskutečný šok, ale to není to, co nedokážeš přijmout. Tolik ses spálila, že odmítáš přijmout možnost, že by to teď mohlo být lepší. Radši budeš vinit všechny kolem, že tě manipulují, než abys připustila, že přes všechnu tu hrůzu ses znovu zamilovala.
Můžeš tvrdit co chceš, ale stejně jako ty cítíš mé emoce a slyšíš můj tep, já slyším ten tvůj a poznám, jak se v mé přítomnosti cítíš."

Připadá si jako dítě v ředitelně. Každé slovo co řekl je pravda a moc dobře to ví, jen se to těžko poslouchá a ještě hůř přiznává.
"Nemůžeš rozhodovat za ostatní a ani jim nedat příležitost. Došlo mi, že jsi adoptovala Susan, protože vlastní děti mít nemůžeš a mrzí mě to. To ale neznamená, že to něco mění na tom, že tě miluju a pořád s tebou chci strávit život.
Nemáš právo rozhodovat za mě."
Překvapeně se na něj podívá a do očí se jí znovu derou slzy.

Vážně právě řekl, že ji miluje? Vždyť mu nikdy nebude moci dát rodinu. Nikdy si nepochová vlastní dítě. Ne s ní.
Povzdechne si a vstane.
"Máš daleko větší cenu, než si o sobě sama myslíš. Prosím, neodháněj mě od sebe." Ještě chvíli se na ni dívá, než se otočí a nechá ji tam samotnou.

Zhluboka se nadechne a vydechne. Nečekala, že odejde, ale je za to ráda. Aspoň má prostor se nad vším, co jí řekl zamyslet.
Přijela sem, aby si ve všem udělala pořádek a on po ní chce to samé. Aby konečně přestala ukazovat na ostatní a schovávat se za svou minulost a postavit se budoucnosti čelem.