Kůže

29

Bez jediného slova bok po boku dojdou k výtahu a sjedou do přízemí. Otevře jí dveře, ale ani teď se nezmůže na to, aby poděkovala. Očividně mu to nevadí, jakoby mu stačilo, že neprotestuje a jde.
Měli zamluvený stůl v podniku jen o ulici dál a tak během pár minut usedají u připraveného stolu.
Jakmile si objednají, Kemal se opře a pátravě se na ni zadívá.

"Rád tě vidím," prolomí konečně ticho a tím ji přinutí, aby se na něj podívala a začala uvažovat, co mu má říct.
"Proč?" Dostane ze sebe nakonec. Nepatrně se zamračí.
"Proč?" Nechápe směr její otázky.
"Proč má firma?" Doširoka se usměje a oddechne si.
"S Yusufovou firmou spolupracujeme už roky a budova, kterou chceme rekonstruovat je tady ve městě, takže proč bychom si najímali firmu odjinud?"

Chvíli je znovu ticho, kdy si měří jeden druhého, jakoby se snažili najít společnou řeč.
"Nedala jsi mi příležitost to vysvětlit," nervózně si poposedne.
"Je Rozan v pořádku?" Úplně změní téma, čímž ho na okamžik zaskočí.
"Ano, je. Mám tě pozdravovat," přikývne.
"Dobře," oddechne si, "a co Ozan?" Při zmínce jeho jména přimhouří oči, stiskne čelisti a prudce se nadechne. Na okamžik se odmlčí, jakoby se snažil ovládnout své emoce, než konečně odpoví.
"Ten se zodpovídal za své činy," ta odpověď byla dost obecná, ale podle toho, co se stihla o hierarchii baziliščí komunity naučit jí to bylo celkem jasné.

I tady, desítky kilometrů daleko, byla rodina Aksu známá a tak věděla, že před časem Serkan předal Kemalovi vůdcovství. Neznala ho dlouho, ale i tak věděla, co Ozanovi udělal. Napadnout člověka, navíc člena rodiny, byl přestupek samo o sobě, ale on napadl i ji, jednoho z nich. A co definitivně zpečetilo jeho osud byl fakt, že tehdy, podle jejich zvyků patřila ke Kemalovi, takže tím, že zaútočil na ni, zaútočil na něj jako na vůdce.

"Takže je mrtvý," konstatuje bez jakéhokoliv náznaku emocí.
"Věděl, co dělá," pokrčí rameny a dál to nerozebírá.
"Jak se má Harika a tvůj otec?" Zeptá se, když jim přinesou jídlo.
"Oba tě pozdravují. Harice chybíš víc, než dává najevo a otec je zdráv, takže vzhledem k jeho věku by se dalo mluvit o štěstí."
"To jsem ráda," převaluje jídlo na talíři, ale nepodívá se na něj.
"A na mě se nezeptáš?" Slyší v jeho hlase náznak pobavení, nebo se spíš snaží, aby jejich konverzace byla o něco snazší.
"Proč? Vedeš vaši komunitu, do toho máš starosti s otcovou firmou, už to samo o sobě je dost vyčerpávající a to nemluvím o temperamentní Harice. Takže jsi neustále zaměstnaný prací, nestíháš a doma si taky moc neodpočineš," pokrčí rameny a napije se ze sklenice vína.
Slyší jak se tiše zasmál.

"Chybíš mi," jeho hlas je najednou úplně jiný. Tichý a posmutnělý. "A omlouvám se, že jsem ti neřekl co jsem zač, ale bál jsem se, že budeš reagovat ... přesně tak, jak jsi reagovala." Odloží příbor a na chvíli zavře oči. Zhluboka se nadechne a potlačí vztek. Slyší, jak se mu pomalu zrychluje tep.
"Měla jsem právo vědět, co jsem zač a nikdo z vás mi to neřekl," zpříma se na něj podívá.
V očích má pokoru a bolest, ale to jí jen dráždí.
"Já vím a mrzí mě to."
"Mrzí tě to? Kdy bys mi to chtěl říct? Za rok? Za deset? Nikdy?!" Na konci téměř křičí.

Podívá se na něj a teprve teď si uvědomí tu nejbolestivější realitu.
"Takže to, co bylo mezi námi nebylo skutečné," vydechne s bolestí a cítí, jak se mu zrychlí tep i dech. Cítí i jeho narůstající paniku.
Teprve teď si vzpomněla, jak jí vyprávěli, že bazilišci mají jednoho partnera na celý život. Ten, ke komu vzplanou je pro ně středobod celého vesmíru a jejich spojení je nerozlučný svazek, o čemž neměla ani ponětí, když se poprvé milovali.
Podle nich za to mohla Šahmaran. Ona tohle pouto vytvořila, aby si bazilišci hledali své partnery jen mezi svými.
Věděla, že její pocity vůči němu byly ovlivněny právě tímhle 'prokletím', jak to ona sama viděla. Podle ní, to není svobodné rozhodnutí jednotlivce, ale někdo to rozhodl za ně.

Zatřese hlavou a zamračí se.
"Ne, bylo to skutečně. A stále je. Pořád jsi má družka," cítí jeho strach.
"Nejsem. Nemůžu být, protože já jsem se tak nerozhodla z vlastní vůle. Ani jsem nevěděla, co způsobím tím, že se s tebou vyspím!" Zamračí se na něj a do očí jí vhrknou slzy. "Nemůžeš milovat někoho, koho neznáš, a ty mě neznáš. Nemáš ani ponětí, co mě trápí a čím jsem si prošla," hlas se jí zlomí.
"To sice nevím, ale miluju tě takovou, jaká jsi. Se všemi jizvami i starostmi. Nemůžeš mi zabránit tě milovat. Nemůžu přestat. To bych zemřel," zašeptá.

Téměř zapomněla, jak ji ta jeho tvrdohlavost vytáčela. Zavře oči a párkrát se zhluboka nadechne, aby se pokusila ovládnout vztek.
"Naše pouto nejde přetrhnout. Věděl jsem, že to pro tebe neznamenalo tolik co pro mě, ani nemohlo, nevěděla jsi, co jsi zač."
"Mlč," procedí mezi zuby a vztek se proti její vůli stále stupňuje. Proč prostě nemůže být zticha?!
"Miluju tě, Aysun, a to se nikdy nezmění, ať řekneš, nebo uděláš cokoliv," pokračuje, jakoby ji snad vůbec neslyšel.
"Buď zticha!" Vykřikne a zvedne k němu pohled.

Stále nedokázala ovládat přeměnu, když ji ovládaly emoce, což s ním bylo vždycky. Dívá se na něho hadíma očima a on se chvíli ani nepohne.
Pak dlouze vydechne a na tváři se mu objeví lehký úsměv, což jí ještě víc rozčílí.
"Ani nevíš jak dlouho jsem přemýšlel, jakou barvu mají," vztáhne k ní ruku a dotkne se místa, kde má místo kůže šupiny.

V ten okamžik opět, po dlouhé době ucítí ten zvláštní pocit a už věděla, co přijde.
Žena stojí naproti ní s úsměvem, jakoby ji znala roky.
"Aysun, konečně," řekne vlídným hlasem.
"Šahmaran?" Vydechne a její úsměv se rozšíří na znamení souhlasu.