Kůže

18

"Jsi v pořádku?" Zamrká, když ji hlas vrátí zpět do reality.
"Jo, v pohodě, jen se mi zamotala hlava," co jiného taky měla říct? Myslel by si, že je blázen. Usměje se na ni.
"Říkal jsem ti, že bublinky jsou zrádné." Jen převrátí oči v sloup a nechá se odvést zpět do sálu.

Zastaví se až na parketu, otočí se k ní a přitáhne do tanečního držení. Už tehdy povytáhla obočí a když se jistě pohnul do rytmu, musela se pousmát.
"Co je?" Zeptá se, když si po chvíli všimne, jak se uculuje.
"Chodils do tanečních?" Zní trochu víc pobaveně, než měla v plánu, ale jemu to vůbec nevadí.
"Zrovna jsem se chtěl zeptat na totéž," usměje se na ni a nadzvedne jedno obočí.
"Yusuf na tom trval. Prej je to nepostradatelná část vzdělání, kterou v životě budu určitě potřebovat," cituje ho přesně slovo od slova.
Kemal se zasměje a na chvíli se mezi nimi rozhostí ticho.

"Můj otec to bral jako povinnost, a přes to, jak jsem se ze začátku bránil, jsem nakonec chodil i do pokračováních lekcí.
"Vážně? Na to bych tě netytovala."
"A na co bys mě typovala?" Očividně se baví.
"Spíš bych řekla, že jsi jeden z těch, kdo chodí za školu a místo toho se fláká někde venku."
"Tak to ti teda pěkně děkuju."

"Tak jako promiň, ale do teď jsem nepoznala chlapa, který by byl hezký, chytrý a nebyl průserář, nebo hajzlík," zacukají mu koutky a když jí dojde, co řekla, do tváří se jí nažene krev. Kruci, neměla tolik pít.
"Tak se seznam," skloní se k jejímu uchu a ztiší hlas, jakoby je snad přes hlasitou hudbu někdo mohl slyšet, "průserář ani hajzlík nejsem. Ne k ženám. A co se týče tebe, ty jsi výjimka ze všeho. Nikdy jsem nebyl nijak zvlášť zvrhlý, ale ty mě neustále dráždíš a provokuješ. Pokaždé, když jsi nablízku nemůžu myslet na nic jiného, než na to, jak bych tě chtěl," přitiskne ji k sobě blíž, až se jí dech zadrhne v krku.

Neví, co by na to měla říct, ale její tělo na něj samo hned reaguje. Jakoby to vycítil a pousměje se.
"To jsem rád, že to máme stejně," otře se jí rty o ucho až se zachvěje a podvědomě ho stiskne silněji.
"Tohle není zrovna vhodná konverzace k tanci," pokusí se změnit téma, ale to on v plánu nemá.
"Dobře, tak co kdybychom se odsud vypařili? Protože ty šaty vážně dráždí moji představivost," zabručí podrážděně. Najednou jí dojde, že to ona je tady ta, kdo má navrch.

Napřímí se a odtáhne, aby mu viděla do očí.
"Vážně? A nad čím přemýšlíš?" V očích se mu nebezpečně zablýskne a prudce se nadechne. Nelíbí se mu, že si je vědoma toho, že je prakticky na kolenou.
"Jestli pod těmi šaty něco máš," řekne nakonec. Musí se snažit, aby si zachovala vážný výraz a nerozesmála se. Nechápala, jak může přemýšlet nad takovou hloupostí a ještě ho to tak rozhodilo.

Rozhlédne se kolem, snad jejich rozhovor nikdo neslyšel.
"Už je pozdě, měla bych jít domů. Dostala jsem několik nabídek na práci, tak budu muset zítra všechny obejít," řekne, jakoby se před chvílí nebavili o ničem podstatném.
"Dobře, doprovodím tě," nabídne se. Jen pokrčí rameny, jakoby jí to bylo jedno, ale všimne si, jak ho to podráždilo.

Většinu cesty jdou mlčky. Pořád je zaskočená jeho chováním a aspoň má čas nad tím přemýšlet.
Ne, že by jí to nelichotilo, naopak, byla by blázen, kdyby nebyla ráda, že někdo jako Kemal na ni myslí, ale stále má v sobě nastavený semafor, přes který nechce nikoho pustit.

Ví, že on je jiný než Thomas, nikdy by jí neublížil, ale přes to, se nedokáže zbavit své minulosti. Přesto, jak se snaží ji potlačit a zapomenout, protože je plná zrady, bolesti, ponižování a ubližování.
Jizvy jsou tak hluboké, že je nejde ignorovat.
"Chci se omluvit," prolomí ticho, když zastaví před Rozaniným domem.
"Za co?" Otočí se k němu. Zamračí se a prohrábne vlasy.
"Neměl jsem to říkat. Vím, jak jsi uzavřená a odtažitá a já si slíbil, že na tebe nebudu nijak tlačit, ale je to čím dál těžší," odfrkne si.

Zacukají jí koutky. Vypadá téměř roztomile, jak si sype popel na hlavu.
"V pořádku, je příjemné vědět, že mě někdo vidí i jinak, než jako obyčejnou tuctovou ženu, která ujíždí na své práci a je divná," pokrčí rameny. Podívá se na ni a nesouhlasně zavrtí hlavou.
"Nejsi divná. Teda jo, je trochu divné vidět někoho, kdo svou prací žije, ale proto jsi tak dobrá. Dáváš do toho všechno, celé srdce a tak by to mělo být," usměje se na něj a přikývne.
"Díky," dodá a najednou neví, jestli chce, aby šel, nebo zůstal.

Snad si její nejistoty všiml a rozhodl se využít příležitosti. Udělá k ní ještě pár kroků až stane těsně před ní. Vztáhne ruku a jemně přejede po tváři až přivře oči a vtiskne mu ji do dlaně.
Když opět vzhlédne, upře svůj pohled na jeho rty. Snad za to mohl alkohol, nebo prostě jen síla okamžiku, ale nedokáže si pomoct.
Postaví se na špičky a lehce ho políbí. Na okamžik zadrží dech a teprve když se od něj odtáhne, oba prudce vydechnou.

"Můžu nahoru?" Zeptá se nejistě.
"A máš nějaký důvod, proč bych měla souhlasit?" Provokativně nadzvedne jedno obočí.
"Tak zaprvé, z těch šatů se sama nedostaneš a za druhé, Rozan je nahluchlá, takže nehrozí, že by se vzbudila." Nevěřícně se na něj podívá. Vážně jen tak dokáže vymyslet něco, na co nemá odpověď?
Kdyby chtěla, šaty si sama vysleče, ale bude to trvat a padne u toho spousta sprostých slov a s Rozan má pravdu, ale i tak nechce riskovat, že by je načapala, jak si ho vede do pokoje.

"Dobře, ale půjdeš zadem přes balkon."