Kůže

26

Znovu prožívá sen, stejně jako tolikrát před tím. Každý detail je stejný. Bolest ze zranění, vděk za záchranu i štěstí, že našla někoho, kdo ji miluje takovou, jaká je, přestože je člověk.
A přes všechna ujištění, co si dali. Že se neopustí, zůstanou spolu, ať se stane cokoliv, se jedné noci vytratí a vrátí ke svým lidem.
Cítila její bolest, že ho opouští. V podstatě zrazuje, ale byla si vědoma toho, že je vůdce a její štěstí není přednější před blahem všech, kteří na ni spoléhají a za které má zodpovědnost. S bolestí v srdci a slzami v očích odchází do tmy.
Najednou se zastaví a chvíli zůstane stát, než se otočí a podívá přímo na ni, až ji zamrazí.

S prudkým nádechem otevře oči. Zmateně zamrká a rozhlédne se kolem. V prvním okamžiku se cítí dezorientovaná. Nechápe, kde je a co se stalo, jen zvláštní pocit.
Bolí ji každý sval v těle a hlava třeští, jako po největší kocovině, co kdy zažila, jenže je to jiné.

Promne si oči a pohled jí sklouzne k tělu vedle ní. Nepatrně se pousměje, jak polonahý spí rozvalený přes větší polovinu postele.
Co se to vůbec stalo? Pamatuje si, že tady byla, i každý okamžik, jak se milovali, ale chtěla jít domů. Tak co tady dělá? Pamatuje si i jak ji rosa studila na chodidlech.

Z myšlenek ji vytrhnou oči, které se na ni podívají. Rozespale zamrká a pak se posadí.
"Ahoj," zachraptí a starostlivě si ji prohlédne.
"Ahoj," lehce se pousměje.
"Jak se cítíš?" Pokrčí rameny a dál se snaží vzpomenout, co se v noci stalo.
"Zvláštně. Nevím... nemůžu si vzpomenout, co se v noci stalo," prohrábne si vlasy, pokrčí nohy a obejme je pažemi.

Sykne bolestí, jakmile se dotkne citlivého místa. Natočí nohu a zadívá se na dvě zarudlé tečky. Opatrně po nich přejede prsty a vybaví se jí záblesk.
Ty oči. Byly děsivé, stejně jako zuby.
"Kousl mě had?" Zeptá se, jakoby se potřebovala ujistit. Kemal si povzdechne a přikývne.
"Ano, volala jsi mi. Když jsem tě našel, byla jsi v bezvědomí, tak jsem tě vzal sem."
Vzpomíná si na tu bolest, když jí jed proudil tělem, až se zachvěje.

"Jsi v pořádku? Bolí tě to?" Zatřese hlavou a pokusí se o bezstarostný úsměv, ale očividně jí ho nevěří a ani se nediví. Je vyděšená. Nikdy dřív hada neviděla. Ne tak zblízka. Přestože si nedokázala přesně vybavit jeho podobu, ten strach a panika ji naprosto ovládla.
"Musíš si odpočinout," tomu se nebrání. Jakoby byla vzhůru celou noc. I ten sebemenší pohyb je vyčerpávající.

Znovu si lehne, položí hlavu na jeho hruď a zaposlouchá se do tlukotu srdce. Pousměje se, když na kůži položí dlaň a postřehne, jak se mu tep zrychlil.
Něžně si ji přivine do náruče a políbí do vlasů. Je to uklidňující. Sama sebe nechápe. Jak se za těch pár týdnů mohla tak změnit? Když sem přijela, nevěřila by, že bude někomu tolik důvěřovat jako Kemalovi. Až ji to děsilo a uklidňovalo současně.

Má své vlastní démony, které sebou vláčí a přestože si neustále říká, že to vůči němu není fér, nedokáže si pomoct a držet si odstup. Něco na něm ji neskutečně přitahuje.
Není to jen jeho vzhled, i když, ten rozhodně stojí za zmínku. Ostře řezané rysy, společně s uhrančivým pohledem ji pokaždé naprosto paralyzují.
Je vtipný, empatický, sebevědomí. Občas by řekla, že až arogantní. Koktejl všech těchhle vlastností s tím, jak vypadá ji z nějakého důvodu nutí porušovat vlastní pravidla, chovat se tak, jakoby její minulost a vzpomínky nebyly její.
Povzdechne si a zavře oči. Je až příliš unavená na to, aby se snažila pochopit samu sebe.

Žena na ni upřeně hledí a chvíli má pocit, jakoby byla spíš socha, než živá bytost. Pak se ale najednou usměje a pokyne hlavou.
"Aysun," osloví ji jménem a ona by přísahala, že k ní cítí sympatie. Možná dokonce téměř mateřské pouto. Ale proč?
"Konečně," zamračí se a nadechuje se, aby se jí zeptala, jak to myslí a jak může znát její jméno, ale najednou uslyší hlasité zvonění telefonu, které ji vrátí zpět do reality.

Prudce otevře oči a posadí se. Na nočním stolku nahmatá telefon, o kterém nemá ponětí, jak se tam dostal.
Zamračí se na cizí číslo a na okamžik zaváhá, ale na nakonec hovor přijme.
"Halo?" Zní hůř, než čekala.
"Slečno Karahan, tady Hakan Zengin. Potkali jsme se na pohřbu," chvíli jí trvá, než si vybaví, o koho se jedná.
"Ano, vzpomínám si," vedle ní se pohne Kemal, kterého probudila.
"Omlouvám se, že vás ruším, ale potřeboval bych se s vámi sejít."
"Cože? Proč?" Na okamžik se rozhostí ticho.
"Jde o Yusufuvu závěť," na okamžik přestane dýchat.

"Jste tam?" Ozve se, když bez hnutí a jediného slova zírá do protější zdi.
"Ehm, ano jsem," odkašle si.
"Měla byste čas příští týden?"
"Jistě. Pošlete si adresu a čas."
"Dobrá, budu se těšit," podívá se na Kemala, který se při těch slovech posadí a mračí se.
"Nápodobně, pěkný den," odloží telefon a ještě chvíli se na něj dívá. Co může chtít? Vždyť s Yusufovou závětí nemá nic společného?"

"Budeš dědit?" Zeptá se mírně pobaveně. Poznal, že je z toho hovoru vykolejená a chce ji alespoň trochu rozptýlit.
Otočí se na něj s pozdviženým obočím.
"Ha ha ha," řekne jen, ale dál jí to vrtá hlavou.
"Jak ti je?" Změní téma Kemal a prohlédne si ji.
"Už dobře. Jak dlouho jsem byla mimo?" Rozhlédne se po místnosti, ale jediné, co zjistí je, že je světlo. Nedokáže ani hádat, jak dlouho spala.
"Dva dny," řekne s klidem.
"Dva dny!" Vytřeští oči a začne se zvedat k odchodu.

"Kam jdeš?" Nespokojeně sleduje, jak se obléká a sbírá své věci.
"Kam bys řekl? Musím se vrátit a stojí mi tam práce."
Posadí se a ve tváři mu naštvaně zacuká. Nechce, aby odešla. Ne teď, když málem zemřela. Cítí neustálou potřebu jí být nablízku, aby ji mohl chránit. Musí ji ochránit. Přede všemi a před vším.
Ale kdo ji ochrání před ním samotným? On je důvod, proč byla na pokraji smrti, kvůli němu prožívá věci, které ji děsí, znervózňují a vyvádí z míry.

Ne. On je ten jediný, kdo ji může učinit šťastnou a udělá všechno pro to, aby byla. Musí být.