Kůže

25

"Co se stalo?"
"Uštknut ji had."
"Cože?! Jak je možné, že je v tomhle stavu?"
"Já nevím. Srdce jí zpomaluje. Hariko, co mám sakra dělat?!"
"Pojď za mnou."
Všechny hlasy se mísí a i když se snaží udržet při vědomí, opakovaně upadá do tmy a opět se probírá. Nedokáže otevřít oči ani ovládat své tělo. Jediné, co může je poslouchat.

Ucítí chlad. Voda. Ponoří ji do ní, až jí zalehnout uši. Jakoby se vznášela. Nyní už hlasy ani neslyší. Přes vodu ani nemůže.
Nevadí jí to. Je únavné se snažit udržet při vědomí. Nakonec to vzdává.

"Nepomáhá to," vydechne Kemal zoufale, když i nadále její tep zpomaluje.
"Tak mi kruci poraďte, co mám dělat!" Rozkřikne se zoufale a přejede po bledé tváři. Zhluboka se nadechne a na okamžik zavře oči. Jako blesk z čistého nebe, mu na mysli vyvstane myšlenka. Zoufalý pokus. Ale vyzkouší cokoliv.

Otevře oči, které najednou mají hadí pohled a skloní se k ní blíž, mezi tím, co mu v ústech rostou zuby.
Lehce, jakoby jí nechtěl ublížit se přisaje k ráně. Teprve teď mu to dojde. Ta rána není od obyčejného hada.

Po chvíli se napřímí a vztekle svraští obočí. Přitom by měl být vděčný. Tep se pomalu, ale jistě začíná opět zrychlovat.
"Nebyl to had," procedí skrze zuby.
"Cože? Jak to myslíš?" Harika nechápe, o čem to mluví. Kemal k ní vzhlédne a vehementně přemýšlí.
"Byl to bazilišek," jeho sestře se oči rozšíří překvapením.
"Bazilišek? Ale kdo by -" nedopoví. Jeho výraz napovídá, že už podezření má.
"Ozan," odpoví s nenávistí na její nedokončenou otázku.

Opět skloní pohled k bezvládnému tělu nadnášejícímu se na hladině ozdravného jezírka. Vypadá tak křehce a zranitelně. Tohle se nemělo stát. Ale hlavně nechápal, jak je možné, že ji jeho kousnutí dostalo do takového stavu.
Byla jedna z nich, nemělo by to být horší než bodnutí včely, ale její organismus začal kolabovat, jako by byla obyčejný člověk.
Je možné, že tím, že neví kdo je a není spojena se svou druhou polovinou, nedokáže využívat své schopnosti?

Když si je jistý, že je mimo nebezpečí, zabalí ji do osušky a odnese do svého pokoje. Svlékne mokré šaty a znovu zabalí do deky, než ji uloží do své postele a přikryje přikrývkou, aby se co nejvíce zahřála.
Nejraději by si lehl k ní, ale musel ještě něco zařídit. Musel si promluvit s otcem a poradit se. V hloubi duše doufal, že bude vědět, co se to s ní děje. Že mu řekne, co má udělat, aby jí pomohl.

S každým dnem měl větší a větší strach z okamžiku, kdy se dozví, kdo doopravdy je. Strach z toho, že odmítne sebe i jeho byla silnější než pocit úlevy, že konečně nemusí nic tajit.
Zamíří do otcova pokoje. Je si vědom toho, že je noc, ale musel jednat. Nehodlal tohle chování tolerovat.

Trvá jen chvíli, než se ve dveřích objeví rozespalý Serkan.
"Děje se něco?" Rozespale si prohlédne netrpělivého syna.
"Omlouvám se, že tě ruším, ale něco se stalo a já to nechápu," pokyne mu, aby šel dovnitř.
"Tak povídej," vybídne ho, když se posadí do dvou křesel. Ví, že kdyby to nebylo nic vážného, nebudil by ho uprostřed noci.
"Jde o Aysun. Když šla domů, na pozemku ji uštknul had. Tedy jsem si to myslel. Její srdce sláblo a tak jsem neměl na výběr. Kousl jsem ji. A pak jsem si všiml, že rány nejsou tak malé jako od obyčejného hada. Byl to bazilišek," otec se zamračí.

"Jeden z nás? Kdo by toho byl schopen? Všichni přeci ví, že vy dva jste spojení," Kemal stiskne čelisti a přikývne.
"Byl to Ozan. Říkala mi, že se jí vtíral. Myslím si, že její odmítnutí a zjištění, že patří k někomu jinému, mu zatemnila rozum," chvíli je ticho, kdy Serkan přemýšlí, než se zhluboka nadechne a pokyne hlavou.
"Dobrá. Jak je na tom Aysun?"
"Je u mě v pokoji. Nechám si ji tady, dokud nebude v pořádku."

"Dobrá. Nejrozumnější by bylo počkat až se probere a teprve potom se rozhodnout o trestu," Kemal se už nadechuje k odporu, ale otec ho zarazí.
"Vím, že bys ho nejraději hned teď zabil, ale tím si respekt u ostatních nezískáš. Všichni tě uznávají jako vůdce, tak se tak chovej. Musíš jednat rozvážně a s rozmyslem. Ne impulzivně a zaujatě. Je to tvá družka, ale ona o tom neví. Nemá ani tušení, kdo je ona sama."
Kemal ztěžka polkne. Byl si toho moc dobře vědom.

"Ještě něco?" Zeptá se, když stále sedí.
"Ano. Proč její tělo reagovalo jako u obyčejného člověka? Vždyť je jedna z nás, nemělo by ji to ohrozit na životě."
"To je pravda," přitaká, ale tvář má zachmuřenou, "možná to má souvislost s tím, že její druhá část, není její součástí. Nemůže čerpat z toho, o čem neví, že to má," Kemal si povzdechne a vstane. Proč musí být všechno tak složité?

Vrátí se zpět do svého pokoje a zůstane stát u kraje postele. Prohlíží si ji, jak spí zachumlaná v peřinách a víčka se jí zběsile pohybují, jakoby se jí něco zdálo.
Doufá, že je to něco pěkného. Po tom, co zažila by to potřebovala. Na chvíli zvažoval, jestli chce, aby si ten útok pamatovala, nebo ne.
Tak by mohla začat klást otázky a všechno by se urychlilo. Jenže pokud si to bude pamatovat, bude zmatená, vyděšená a bude se bát.

Nakonec to vzdá. Stejně nic nezjistí, dokud se neprobere. Unaveně se svlékne a lehne si k ní. Opatrně si ji přitáhne k sobě a vděčně obejme. Chtěl, aby zůstala přes noc, ale ne za takovýchto okolností.
V duchu slibuje Ozanovi bolestivý trest. Tohle si k jeho družce nikdo dovolovat nebude.
Hladí ji po vlasech a spokojeně vdechuje její omamnou vůni. Tolik by si přál, aby ho milovala takového, jaký je. Přál by jí, aby našla samu sebe a žila život, jaký si zaslouží. Udělal by pro ni cokoliv.