Expl0ited<3My hero<3

16.Kapitola

Včera mi přišla zpráva od Petra. Chtěla jsem mu odepsat, ale jelikož jsem už ležela v posteli, tak jsem si to stihla jen zobrazit, protože jsem usnula. Chudák...nejspíš si myslí, že ho teď ignoruju.

Stále nevím co napsat a tak prostě neodepisuji ... Později mu to sama vysvětlim.

Co budu dnesa dělat? Přemýšlím ještě v posteli, nechce se mi vstávat.

Bože já jsem blbá! Vždyť dneska jdeme s Emmou ven...plácnu se do čela a pomalu vstanu z postele, přejdu ke skříni, už ji chci otevřít,ale zadívam se na sebe do zrcadla, které je přímo na prostředních dveřích mé skříně. [Doufám, že chápete jakou myslim.] Povzdychnu si nad mou postavou. Co na sebe tak blbě čumíš Vanesso?! Měla by jsi se více snažit! Poslední dobou chodíš ven jen s Petrem a na cvičení kašleš! Chtěla jsi být hubená?! Já už se postarám o to, aby jsi byla...Nezapomeň, že jediná kamarádka jsem já! Žádná Emma! Křikne po mě hnusně Anna. Málem jsem na Annu zapomněla. „Neboj, Anno...jsi má nejlepší kamarádka..Emma je jen kamarádka." řekla jsem nahlas i když vim, že Anna zná všechny mé myšlenky, protože je s nimi spjata.

Nakonec se obleču do volných kalhot upnutých u kotníku a volný tričko. Já to ale mam akorát. Sejdu schody dolu a hned zamířim do kuchyně. Napiju se sklenky vody, vezmu si hrušku s sebou a jdu do pokoje.

„Ano? " řekla jsem se do telefonu, který jsem zvedla, když začal zvonit.

„Je tam slečna Vanessa?" zeptal se mě hlas z telefonu.

„Ano...co se stalo?" zeptala jsem se.

„Tady doktorka Anastazie Lincolnová..." srdce se mi zastavilo snad na dva údery. Doktorka?! Co se stalo?!

„Co se stalo?" zeptala jsem se vyděšeně do mobilu,prudce sem se posadila, sedim na posteli.

„Jde o vaší matku..." řekl mi ženský hlas plný soustrasti. Po tváři mi skanula slza.

„Co se s ní stalo?" zeptala jsem se téměř neslyšně.

„Vaše matka měla autonehodu..." to už mi slzy začali téct víc.

„Je v pořádku?" zeptala jsem se a doufala sem i prosila boha v jednu chvíli aby ano.

„Vanesso...je mi to moc líto...je na tom velice špatně..." zašeptala doktorka, to už jsem začala brečet a slzy nešly zastavit.

„Mrzí mě to..." řekla doktorka. Zvedla jsem se a šla na autobus.

Nakonec jsem se dostala do nemocnice a hledala doktorku. Pomalu jsem se uklidňovala. Našla jsem doktorku a ta mě zavedla na pokoj.

Už jsem došla na pokoj, máma byla napojená na hadičky. Doběhla jsem k ní ode dveří a objala ji.

„Vanesso nesmíš jí objímat...odpojíš z ní tak ještě nejakou hadičku..." řekla mi doktorka a odtáhla mě od mámi. Sama mě objala a já jen těžce vydechla, zase sjem se rozbrečela.

Pokoj byl vymalovaný bíle, jako všechny. V místnosti byly 3 lůžka, ale nikdo jiný kromě mámi tam nebyl.

Po tom co jsem se trochu uklidnila jsem se posadila na židličku hned vedle postele a chytila mámi ruku, cítila jsem jemný stisk, prudce jsem pohled upřela na mámu.

„Mami?" vydechla jsem tiše.

„Vanesso..." zasýpala tiše.

„Mám tě ráda..." řekla jsem jí a dala jí pusu na ruku.

„Já tebe taky..." zašeptala až do stracena. Najednou jako by povolil její stisk. Podívala jsem se na doktorku, najednou začal nějaký přístroj pípat.

Doktorka rychle přispěchala a zmáčkla nějaký tlačítko.

„Co se to děje?" zeptala jsem se rychle.

Doktorka mě rychle odstrčila od mámi a strčila hlavu ze dveří.

„Sežeňte doktory! Pomozte mi tu prosím! " zakřičela doktorka na chodbu a najednou přispěchali další lidi. Doktorka mě čapla kolem pasu a táhla mě pryč od mámi. Začalo mi to docházet.

„Né! Mami nééé!!!" začala jsem křičet přes celý pokoj, proudy slz se najednou nedali zastavit.

„Vaness..." zašeptala mi do vlasů a pevně si mě pevně přitiskla k sobě.

„Néé! Prosím!!! Zachraňte jí! Mamiii!!!" křičela jsem a škubala sebou. Viděla jsem, jak se jí snaží zachránit, ale nedaří se jim to.

„Mami neeeee!!! Mami!!!!" ječela jsem hystericky přes celý pokoj. Podlomili se mi kolena. Doktorka to nejspíše cítila, neudržela mě a tak i se mnou spadla na kolena. Všichni co ji oživovali to vzdali. Doktorka mě pustila, prudce jsem vyskočila na nohy a přiběhla k lůžku s mámou. Objala jsem mrtvolu mé mámi, která tam jen tak ležela.

Doktorka ke mě došla a odtáhla mě znovu od mámi, pevně mě objala a začala mě hladit po vlasech.

„Pojď se mnou...dám ti napít vody..." řekla mi doktorka. Já jsem jen zakroutila hlavou. Dál jsem propadala vzlykům a smutku,prázdna které mě pohltilo. Cítím se najednou tak sama...Ze všeho toho se mi zamotala hlava. Najednou se mi zatmělo před očima a místo nohou jsem měla želé. Už jsem jen slyšela vzdálené volání. „Vanesso!....Vanesso!" volala s největší pravděpodobností doktorka.

Ahooooj :) Tak tady je další kapitola! :) Omlouvám se, že jsem dlouho nevydala žádnou kapitolu, ale mě ten čas hrozně letí a ve škole toho mam celkem dost :) Doufám, že se vám tahle kapitola líbí :)
Omlouvám se za chyby :/
Mam vás ráda xxx