WHY IS EVERYTHING TOO HARD? | HP FF

🐍•5•🐍

Školou se šířili zvěsti o tom kde jsem ty tři dny byl. Jsou přesvědčeni o tom že mě otec unesl a já mám moc špatných vzpomínek na to abych o tom mluvil. Nemohu pochopit jak mohou být lidé tak naivní

Praštil jsem rukou do stolu. Nemohl jsem najít nic co bych potřeboval. Černá magie jakoby z knihovny s omezeným přístupem naprosto zmizela.
Byl pomalu čas na školní trest. Přemýšlel jsem o tom, že tam nepůjdu, ale přeci jenom nepotřebuji abych si proti sobě ještě více poštval ministerstvo, které za Umbridgeovou stojí. Samozřejmě, sice mě otravuje, že tvrdí, že se otec nevrátil ale přeci jen, proč bych se o to měl zajímat?
Sice bych mohl říci kdo jsou moji opravdoví rodiče a tím udělat kauzu na ministerstvo, ale nemá to žádné výhody pro mě. Vlastně je to ale jedno. Svým chováním jen oddaluji nevyhnutelné, je jen otázka času než si někdo všimne mé podoby s Tomem Raddleem, jež se každým dnem znásobovala. Odhadoval jsem maximálně měsíc, než se svět dozví pravdu. Sice to věděl otec, ale pochyboval jsem že by to nějak rozhlašoval po okolním světe.

Zaklepal jsem na dveře kabinetu a se sladkým ,,dále" jsem do něj vešel. Místnost  byla poseta pohyblivými obrázky koček. U stolu seděla Umbridgeová, jenž se na mě dívala se sladkým úsměvem.

,,Pane Pottere, posaďte se" rukou pokynula k židli co stála naproti ní. Jakmile jsem tak udělal znovu začala mluvit. ,,Váš úkol bude psát pořád dokola větu. ,,Mám dávat pozor."

Měl jsem vztek, byl to trest jako pro nějakého obyčejného bezcenného mudlu. ,,Kolikrát to mám napsat?"

,,Řekněme že do té doby než se vám to dostatečně nevštípí "

Nastavil jsem ruku, v níž se mi okamžitě objevil brk

,,Nene pane Pottere, vezměte si brk ode mě."

Nechápavě jsem se na ni podíval a začal psát větu, kterou po mně chtěla. Cítil jsem jak se mi slova vyrývala do kůže, upíří regenerace tomu nijak nepomáhala, jako by brk byl za hranicemi jejího dosahu. Na sobě jsem nic nedával najevo.

Když jsem napočítal větu asi tak tři tisíce Umbridgeová si odkašlala. Pohlédl jsem jí přímo do očí. Ovládnutí mysly by nepomohlo, cítil jsem že v sobě má železník což je bylina která chrání smrtelníky před upíry.

,,Pane Pottere, myslím že je čas abychom zjistili zda se vám to již dostatečně vrylo do paměti," prohlédla si hřbet ruky. ,,Hm, myslím že je to v pořádku, můžete jít."

Nenechal jsem se dvakrát pobízet a opustil místnost. Co jsem věděl tyhle brky ministerstvo již dávno zakázalo jelikož ubližovalo na zdraví studentům. Silně jsem pochyboval, že by vyrytá slova ještě někdy zmizela.

,,Harry!"

Sotva jsem se otočil byl jsem již asi tucetkrát vyfocen na fotoaparát Colina Creeveyho.

,,Teď mě poslouchej Creevey. Všechny fotografie okamžitě smaž a odejdi pryč."

,,Mám ti od Hermiony Grangerové vyřídit že se s tebou chce sejít."

,,Řekl jsem, že máš jít!"

,,Prý je to urgentní."

,,Vypadni!"

Než jsem stihl mrknout byl pryč.

Rozešel jsem se přímo do sedmého patra. Místnost která se přede mnou objevila, byla velice podobná jako zmiozelská společenská místnost. Trvalo chvíli než sem vešla i Katherine.

,,Thomasi."

,,Co tak veledůležitého potřebuješ?"

,,Kontaktoval mě otec, chce se se mnou sejít."

,,No a?"

,,Tobě žádný dopis nepřišel?"

Zašklebil jsem se na něj ,,Řekněme, že otec ví že o něj nestojím."

,,Souvisí to s tím že jsi tady tři dny nebyl, že?"

Přikývl jsem. Její pohled poté spočinul na hřbetu mé ruky.

,,Thomasi, co to je?"

,,Nic" svou ruku jsem chtěl schovat do kapsy bundy, než jsem to ale stihl udělat, již si ji prohlížela

,,Mám dávat pozor? Thomasi, co se ti stalo?"

,,Řekl jsem že nic!"

,,Byl to ten trest s Umbridgeovou, že? Nutila tě psát tím zpropadeným brkem! Udělala to i Parvati!"

,,Nestarej se o to, nestarej se o mě. Já své problémy dokážu vyřešit i bez tebe"

,,Už budu muset jít, dám ti vědět jak to dopadlo s otcem. Měj se Tome."

Odešla pryč, já ještě promluvil k zavřeným dveřím.

,,Nesnaž se změnit lidi, mohla by to být tvá osudová chyba."

Já ji po chvíli rozjímání následoval. Měl jsem nepopsatelnou chuť na krev, sotva jsem to ovládal.