WHY IS EVERYTHING TOO HARD? | HP FF

🐍•18•🐍

Mohl jsem v jedenácti letech čelit otci, i vyhrát Turnaj tří kouzelnických škol, nikdy jsem však necítil to co teď. Byla to směsice strachu, nenávisti, bolesti a především tmy. Bylo úplně jedno, že upíři kdy měli nějakou schopnost regenerace, každý den někdo přišel a mučil mě tak dlouho, že jsem to už ani nevnímal. Jestli někdy někdo cítil peklo, po tom co ho mučil otec, kdyby zažil to co já, nikdy by si na pár Cruciatusů nestěžoval.

Otevřely se dveře, nevnímal jsem kdo v nich je, bezvládně jsem byl opřený o zeď.

,,Thomasi."

Prostoupil ke mně otec společně s Edwinem. Otec mě podepřel, hned na to se tady objevil Brumbál s několika muži vedle sebe. Edwinovi i přes to že se bránil, po chvilce mířili dřevěným kůlem přímo na srdce.

,,Tři Raddleovi jednou ranou."

,,Nech je jít."

,,Ne. Pro mě je výhodnější, aby jste tady zůstali všichni."

,,A k čemu ti to bude? Nikdy se nezbavíš zla, to by si se totiž nejdřív musel zbavit sám sebe."

Měli jsme problém, to bylo jasné. Edwin nebyl v pozici, kdy by mohl cokoliv dělat, otec neměl hůlku a já opravdu v tu chvíli neměl dost magie, abych něco udělal. Jenže pak se stalo to co nikdo nečekal. Než se kdokoli vzpamatoval, Edwin vzal dřevěný kůl a probodl s ním Brumbála rovnou do zad. Ostatní po něm začali střílet dřevěnými šípy, jeden z nic mu přistál asi centimetr od srdce.

Otec vzal do rukou hůlku, která patřila Brumbálovi a vyčaroval z ní ochranný štít. Vydal se i se mnou k Edwinovi a se všemi se přemýstil. Než tak udělal, trefilo do mě ještě pár šípů.

Hned po tom co jsem se ocitl na Zmiozelově sídle, v bolestech jsem vytáhl všechny dřevěné hroty. Edwin na tom byl podobně, jen otec vypadal v pořádku. Můj strýc mi hodil pytlík s nemocniční krví, otec ho sjel nepříjemným pohledem.

,,S čím máš sakra zase problém Tome?! Právě mě málem zabili, protože jsem ho zachraňoval. Já ho teď nenechám umřít." Vzal mě za rameno a odvedl pryč z místnosti.

,,Kde je Katherine?"

,,Thomasi..."

,,Kde je?!"

,,Ve svém pokoji, ale je na tom špatně."

V tu chvíli mi to všechno došlo.

,,Th-"

,,Ty to nechápeš! Brumbál mě propojil s Katherine, věděl že se ji budu snažit ochránit. To proto mě nezabil, chtěl abychom oba trpěli!"

,,A jak víš, že by ji to nezabilo také? Navíc ten s kým jsi propojený toho necítí tolik jako ty. Jestli na tom Katherine byla tak špatně, tak co jsi cítil ty?"

Mé oči zčervenaly ,,O mě se nestarej!"

,,Měl by ses starat hlavně o sebe Tome. To ty jsi byl na pokraji smrti, ne Katherine."

Neměl jsem dále sílu s ním mluvit, proto jsem vešel do pokoje své sestry.

,,Thomasi!" Katherine se mi vrhla kolem krku ,,vypadáš starší"

,,Kath co čekáš, kdybych se nestal upírem, bylo by mi dvacet čtyři."

,,Ale... jsme dvojčata a mně je jen devatenáct"

,,Byl jsem v minulosti Katherine, tady uběhly tři roky a tam rovnou šest"

,,Ale, proč jsi to nikomu neřekl a..."

,,Ví o tom otec, možná i Edwin a to mi stačí. Já nejsem člověk, který by se se svými problémy svěřoval, pro mě to co nevyřeším sám, neexistuje."

,,Hledala tě nějaká Klara, prý budeš vědět, co chce" na ty slova obočí

Zašklebil jsem se na ni ,,Potřeboval jsem informace, ona byla jediná která mi je mohla poskytnout."

,,Takže jsi ji využil" v jejím hlase byl slyšet naštvaný podtón.

,,Katherine, já jsem neměl žádnou lepší cestu."

,,Vždy je jiná možnost Tome, na to pamatuj."

Podíval jsem se na náramek s železníkem, který ležel na nočním stolku. Vzal jsem její dlaně, zadíval jsem se jí do očí a promluvil. ,,Zapomeň na mě Kath, zasloužíš si lepší život."

Zmateně se na mě podívala.

,,Měj se Katherine" jakmile jsem dořekl poslední slova, přemýstil jsem se. Nemohl jsem jí dále ubližovat, musel jsem jí zmizet ze života.