Predator || Stein27, Sofian Medjmedj

part 14

„Máš co vysvětlovat." posadil se vedle Petra na sedačku a já si vzpomněla na tu zprávu.
„Psal mi už ráno, že bude v Praze, tak jestli se může stavit, řekla jsem si že proč ne, že aspoň budu mít společnost." odvážila jsem se zalhat a doufala jsem, že Petr řekl minimálně něco podobnýho.
„Společnost na večer?" zabíjel mě pohledem a já na něj zůstala civět s otevřenou pusou.
„Ne? Nemám důvod tě podvádět a nikdy bych to neudělala!" řekla jsem přesnej opak toho, co se stalo. Srdce mi bylo tak rychle, že jsem měla pocit že občas vynechá jeden úder.
„No dobře, jen nezapomeň že na tebe čekám doma." s tímhle odešel. Nevím proč, ale začala jsem brečet, naprosto jsem se tam před Petrem zhroutila. Cítila jsem jak se mi začíná špatně dýchat a klepou se mi ruce. Po třech letech to zase přišlo, teda aspoň myslím. Přišel zamnou a chytil mě za ruce, moc dobře věděl o co jde.
„Budem dýchat spolu jo?" kývla jsem a dívala jsem se mu do očí. Snažila jsem se dýchat stejně pravidelně jako on, což se mi po nějaké chvíli podařilo.
„Už je dobře Bet, jsem tu s tebou." nepřestával se mi dívat do očí a utřel mi slzy. Já už na nic nečekala a skočila jsem mu kolem krku tak rychle, že si málem lehl. Petr chvíli nechápal co se děje, ale objetí mi vrátil. Nedokážu říct jestli to byly minuty, nebo hodiny co jsme tam seděli, každopádně jsem začala usínat. Poslední co jsem cítila bylo, jak mě někam nese.

***

Z ničeho nic jsem se probrala a šla hned do kuchyně, ve které jsem viděla Petra.
„Ty umíš vařit?" stoupla jsem si vedle něj a sledovala ho jak míchá vajíčka na pánvi.
„Míchaný vejce snad umí každej ne?" to určitě, jemu se to připalovalo. Stáhla jsem mu sporák o dvě čísla a nechala ho v tom dál plavat.
„Já bych si to stáhl sám, jen jsi byla rychlejší." zvedl nos na náznak, že všechno ví a zná, praštila jsem ho za to do ramene a sedla si na linku hned vedle pánvičky s vejcemi. Doufám že mě třeba nepopálí, když ho tak pozoruju.

„Já myslela že je třeba devět, ale ono je půl dvanáctý? A kdes sebral ty vajíčka takhle pozdě?" uvědomila jsem si čas, když jsem dojedla.
„Ty jak jsi usla, tak bylo teprv pět, tak jsem si řekl, že zajedu koupit něco k jídlu." dojídal poslední sousto a sklidil ze stolu. Dokonce umyl i nádobí.
„Počkej, počkej, počkej- kdo jsi, a co jsi udělal s Petrem Adámkem?" přišlo mi zvláštní ho vidět umývat nádobí, neřekla bych to do něj. Vlastně většina věcí co udělal, nebo řekl tenhle víkend bylo zrovna od něj vážně nečekaný.
„Vím v jakým je stavu tělo po panický atace, takže vím, že se o tebe musím postarat. Nechceš třeba na něco kouknout?" došla jsem za Petrem do kuchyně a zastavila se těsně před ním. Prohlížela jsem si jeho obličej. Nikdy jsem si nevšimla, jak má nádherně čistou pleť, nebo toho, že jeho oči mění odstín modré podle typu světla, které do nich svítí, ty nádherný, špinavý blond vlasy, který většinu času trčí do všech stran. Na chvíli jsem se utopila v jeho očích, než jsem pokračovala ve studování. Kruhy pod očima z nedostatku spánku, které teda zrovna dneska nebyly tak výrazné, mi vůbec nevadily, spíš jsem si na ně už zvykla a beru to jako jeho součást a nedokážu si ho bez nich představit. A jako poslední jsou tu jeho plné rty, které jsou zároveň jemné, jak kůže malýho dítěte. Musím říct, že to co se rty umí, jsem asi nikdy neviděla, opravdu můžu říct, že líbá jako bůh.
„Baví tě mi zkoumat ksicht?" prolomil Petr ticho a já se mu zadívala do očí a začala jsem vnímat okolí. Došlo mi, že stojím o dost blíž k němu než předtím, a drží mě za boky.
„Jo, baví. Pročpak?" odpověděla jsem na otázku otázkou. Zakroutil se smíchem hlavou a zastrčil mi neposlušný pramen vlasů za ucho. Ruku mi nechal na tváři.
„Jsi nádherná." řekl a díval se mi hluboko do očí. V tu chvíli jsem musela být červená snad až na prdeli. Začala jsem si znovu prohlížet jeho rty, Petr si toho hned všiml a rty si navlhčil.

**

713 slov