Predator || Stein27, Sofian Medjmedj

part 33

Ráno jsem se vzbudil se strašnou kocovinou. Usnul jsem opřenej hlavou o stůl, takže mě budou ještě k tomu pekelně bolet záda. Mám tu bordel jak v tanku, ale je mi to jedno. Začal jsem si pročítat texty, které jsem včera napsal. Nebo spíš ty, které mi zůstaly na stole a ne jako zmačkaná koule na zemi. Bylo to hrozný, dřív jsem psal dobrý věci když mi v těle proudil alkohol, teď je to ale hrůza. Už jsem to chtěl všechno vyhodit, avšak mě zaujal poslední list papíru, co na stole zbyl. Jediné to mělo hlavu a patu, takže jsem si to schoval a rozhodně to musím dopsat.
„Už seš vzhůru jo? Čekal jsem že budeš spát dýl." přišel ke mě Calin.
„Drž hubu a radši mi dones něco na hlavu." zavtipkoval jsem, ale očividně mi to moc nešlo. Za chvíli se vrátil s vodou i s práškem proti bolesti. Zapil jsem to a šel si ještě na chvíli lehnout, tentokrát do postele.

***

Bety's view
Skoro celou noc jsem probrečela. Zkoušela jsem i několikrát volat Petrovi, ale marně. Nechápu proč mi to udělal. Pořád si pokládám ty stejné otázky, pořád a pořád dokola. Jak? Jak mohl mít to srdce na to, mi tohle udělat?

Stejně jako celou noc, jsem i celý den probrečela. Koukala jsem na naše společné fotky, ani jsem nic nesnědla. Neměla jsem chuť absolutně na nic. Přijde mi, že už nemám na tomhle světě co dělat. Vzala jsem sluchátka a šla si projít noční Prahu. Samozřejmě že jsem se ztratila, protože to tady absolutně neznám. Už jsem si začala hledat cestu domů, když mi cinkla zpráva od Petra.

„Nevolej mi Bet"

Chtěla jsem mu odepsat, ale nestihla jsem to. Zablokoval si mě. Sebralo mě to natolik, že jsem si cestu domů rozmyslela. Šla jsem k železničnímu mostu, kde jsem vlezla do prostoru určenému pro opraváře. Všude to bylo posprejovaný, nebo různě popsaný. Přešla jsem do půlky mostu a koukla se dolů. Dobře, výška to byla velká, ale i tak jsem si sedla na zábradlí a naposledy koukla na hodiny. Bylo přesně šestadvacet minut po půlnoci a to znamená, že ještě minutu počkám. Chci aby všichni věděli, pro koho jsem umřela.
„Nedělej to!" vykřikl někdo nedaleko mě. Koukla jsem se tím směrem, běžel ke mně nějaký kluk, mohl být tak ve stejném věku jako Petr. Už zase na něj myslím.
„Slez z toho, máš celej život před sebou, víš kolika lidem by jsi ublížila?" zastavil se kousek ode mě. Mluvil klidně, cítila jsem že mi chce pomoct.
„Nikoho nemám." šeptla jsem a koukla pod sebe. Došlo mi, že jsem teď vážně úplně sama. Rodina se semnou nebaví a jediní moji kamarádi, byli taky kamarádi Petra, takže se s nimi vídat nemůžu.
„Jak to myslíš?" zeptal se ten kluk. Slezla jsem ze zábradlí a on se ke mně přiblížil.
„To je na dlouho." odsekla jsem a vydala se směrem domů.
„Počkej! Půjdu s tebou, nikdy nevíš co se může stát." doběhl mě.
„Dík. Jak se vlastně jmenuješ?" nechtěla jsem, aby mezi námi bylo trapné ticho, takže jsem mluvila, i když jsem vlastně nechtěla.
„Jsem Sebastian, ty?" je milý, to je fajn, ale Petra mi rozhodně nenahradí.
„Bety.. Teda vlastně Elizabeth, ale všichni mi říkají Bety." všichni kromě Petra. Měla bych přestat na něj myslet. Nejde to, v hlavě nemám nic jiného, než jeho.

Zastavili jsme před mým bytem. Až když Seba stál pod světlem lampy jsem si všimla, že je docela pohledný. Má hnědé vlasy i oči, vysoký asi jako Petr. Proč ho s ním vůbec srovnávám? Jsou úplně rozdílní.
„Tak teda asi ahoj." probral mě z myšlenek a tím prolomil poměrně i dlouhé ticho.
„Ahoj a děkuju." rozloučili jsme se. Zapadla jsem do bytu a nevěděla co dělat. Míchalo se ve mně tolik pocitů, že to snad není ani fyzicky možný. Lehla jsem si do postele a naposledy jsem koukla na mobil. Sebastian mě začal sledovat na instagramu a bylo tam ještě jedno upozornění z youtube. Petr vydal novou písničku? Teď, o půl třetí v noci? Hned jsem si to musela pustit.

Říkali jsme tomu láska
Říkali jsme tomu navždy
Kolik je na tom pravdy
Otočili jsme se zády
Bylo to krásný ale už je na čase zase jít
Nechci ti ublížit snad bude ti líp

Říkali jsme tomu láska
Říkali jsme tomu navždy
Kolik je na tom pravdy
Otočili jsme se zády
Bylo to krásný ale už je na čase zase jít
Nechci ti ublížit snad bude ti líp

Místa kam jsme spolu chodili
Jsou prázdná tak jako láhev
Písně co jsem ti složil
Nemají teď žádný název
Společné fotky ztrácí každým dnem tu svojí barvu
Zažil jsem to tolikrát, no i po sté asi padnu

Vypla jsem to. Hned u první věty jsem začala brečet, jak kdyby mě mučili. Nechápu to. Vím, že to říkám pořád, ale já prostě nechápu, co se stalo. Vyčerpáním jsem nakonec usnula.

**

810 slov