Predator || Stein27, Sofian Medjmedj

part 32

Přijela jsem z Prahy konečně domů, ale ten pohled na můj byt jsem nechápala. Nic tam nebylo. A když říkám nic, tak tím myslím opravdu nic. Žádné oblečení, vybavení, květiny, prostě nic. Jediné co tam zbylo, je nábytek, obálka a u ní, pro mě neznámý, klíč. Otevřela jsem obálku ve které byl dopis.

Ahoj Bet, Bety, Elizabeth. Omlouvám se, že jsem ti o tomhle nic neřekl, ale muselo to tak být. Určitě se divíš, kde jsou všechny věci, mám pravdu? Jsou v tvém novém bytě - v Praze. Přesnou adresu ti řekne Calin. Věř, nebo ne, ale nedělám tohle dobrovolně. Tušil jsem, že dřív, nebo později se tohle musí stát. Mám k tomu důvody, ale to by jsi tohle četla do rána, než bych ti to vysvětlil. Každopádně přejdu k tomu, co ti musím říct. Musí to mezi námi skončit. Ne kvůli tomu, že bych tě nemiloval nebo tak něco, ale kvůli mým osobním problémům z dávné minulosti. Dělám to kvůli tomu, abych tě ochránil před vším nebezpečím, které se teď okolo mě děje. Jediné co tě prosím, nezkoušej mě jakkoliv kontaktovat, ať už volání, zprávy, nic. Je to pro tvé dobro. Vím, že se teď budeš trápit a nebudeš to chápat, ale musí to takto zůstat, nejlépe napořád. Drtí mě to a brečím tu kvůli tomu že vím, že ti ubližuju. Věř že ubližuju i sám sobě, ale pro tvoje bezpečí udělám cokoliv. To je vše. Moc tě miluju, Petr.

PS: poslední co umírá je naděje..

Brečím. Ne normálně, ale doslova hysterický pláč. Potřebuju ho, nemůže mě na tomhle světě jen tak nechat. Sebrala jsem sebe, i všechny mé věci a už jsem zvonila na byt pod sebou. Otevřel mi Calin a já se začala cpát dovnitř.
„Pust mě tam!" křičela jsem, ale on nereagoval.
„Pošlu ti adresu toho bytu v Praze." řekl s naprostým klidem a já se ještě víc rozbrečela.
„Caline kurva pust mě dovnitř! Potřebuju ho chápeš to? Kurva chápeš to?!" myslela jsem že umřu. Na místě.
„Bety jeď pryč, nemůžu ti pomoct, promiň." sebral mi klíče od starého bytu.
„Ale můžeš! Můžeš mi pomoct Caline prosím!" bouchala jsem mu pěstmi do hrudi, to se ale snažil ignorovat. Zůstala jsem mu brečet na rameni a on mě.. objal?To bych od něj nečekala, ale bylo to hezký. „Bety už běž." postrčil mě na chodbu a zabouchl mi dveře před nosem, musela jsem si kvůli tomu zanadávat. Sedla jsem do auta a jela směrem do Prahy. Byla jsem neskutečně nasraná, zklamaná, smutná a zároveň jsem absolutně nic nechápala. Co se děje tak hroznýho, že by jsme to nezvládli společně? A co myslel tím nebezpečím? Mám o něj strach.

***

Petr's view
Byl jsem strašně nasranej. Jak na sebe, tak na Denise, tohle mi udělat nemusel. Rozbil jsem snad všechno, co mi přišlo pod ruku, Natálie to teď všechno uklízí, mrzí mě to. Ozvalo se klepání na dveře. Chtěl jsem tam jít, ale vím, že nemůžu. Křičela na Calina ať ji pustí dovnitř. Tohle je naposled co slyším její hlas. Dveře se zabouchly a já vyšel z pokoje k oknu do kuchyně. Viděl jsem, jak odjíždí. Je po všem.
„Hlavně nic nedělej Peťo." přišel zamnou Calin a já ho otráveně sjel pohledem. Odešel jsem do pokoje s flaškou vodky a začal psát.

Když jsem zvedl oči od textu, který jsem právě napsal, byla už tma. Všude kolem mě byly poházené popsané a zmačkané listy papíru a taky kapesníky. Přijde mi, že se ty slzy nikdy nezastaví. Uvědomil jsem si, že mám ještě někde ten zbytek vodky, tak jsem ji začal hledat. Moc tam toho nezbylo, takže jsem to dopil a postavil flašku na stůl, ke kterému jsem si následně sedl. Přečetl jsem si to co jsem měl napsáno a hned jsem to zmačkal. Nedokázal jsem myslet na nic jinýho než na ni. Strašně mi chybí. Kdyby Denis nebyl závistivej hajzl, tak je všechno v pohodě. Z ničeho nic se mi udělalo strašně špatně, že jsem to málem nestihl do koupelny. Cestou jsem málem srazil Calina.

Bylo něco kolem půlnoci, když jsem si šel pro další pivo.
„Nemusíte mi připomínat, že jsem sám." zabouchal jsem na dveře Calinova pokoje když jsem slyšel, že mrdaj. Zalezl jsem zpátky k sobě, nasadil sluchátka a začal psát první co mě napadlo.

**

707 slov