Predator || Stein27, Sofian Medjmedj

part 42

Petr semnou nemluví a u mě už druhý den je Nat. Zrovna jí volal Calin, takže sedím se sklenkou vína sama. Přemýšlím nad ním. Chci ho, ale zároveň se bojím. Čeho? To já sama nevím, asi už kvůli němu nechci prožívat další bolest.
„Oblíkat, jedeme do divadla." přišla zamnou a oznámila mi tohle? Nikam nechci.
„Já nikam nejdu." chtěla jsem se napít vína, ale to mi Nat vytrhla z ruky a odnesla ho do kuchyně.
„Bude tam Petr." mrkla na mě. Vše jsem jí řekla, o tom jak jsme se pohádali a taky o mých citech k němu. To že jsme spolu spali jsem jí radši neřekla. Začala jsem se tedy přehrabovat ve skříni, hledala jsem černé, upnuté šaty na ramínka, dlouhé do půlky stehen s rozparkem a hlubokým výstřihem. Když jsem je našla, hodila jsem je na postel a šla se namalovat. Zvolila jsem něco výraznějšího, proto jsem si nalepila řasy a udělala delší linky než normálně, dokreslila obočí a samozřejmostí je korektor pod oči. Celé jsem to podtrhla rudou rtěnkou a dostatečným množstvím rozjasňovače. Černé vlasy jsem pomocí kulmy navlnila a byla jsem hotová. Oblékla jsem si šaty a na nohy dala semišové lodičky s poměrně vysokým podpatkem. Při pohledu do zrcadla jsem si představovala, jak mě Petr pomalu svléká. Tuhle myšlenku jsem hned zahnala, dnes se nic dít nebude. Vydala jsem se před panelák, kde bydlí Nat se zbytkem a čekala na ně. První vyšel Calin s Nat a hned za nimi Petr. Byla jsem nervózní, co si budem. Bylo zvláštní ho vidět v košili, až moc mu to sluší. Všiml si mě, až když stal asi dva metry ode mě. Sjel mě pohledem, přičemž nasucho polkl a naše oči se konečně setkaly.

***

Seděli jsme na svých místech na balkónku. Nat s Calinem seděli předemnou a my s Petrem seděli vedle sebe. Nevím proč mě posadili vedle něj. Připadalo mi, jakobych vůbec nebyla v divadle, ale jen někde s Petrem, potichu sedící vedle sebe. Nechápu že v jeho přítomnosti dokážu takovým způsobem vypnout okolní svět. Napadla mě ale geniální věc, jak ho naštvat. Věděla jsem, že je ze mě trochu mimo, proto jsem mu položila ruku na stehno a prstem kreslila malé kroužky. Periferně jsem viděla, jak přestal vnímat vše, ikdyž se snažil vnímat aspoň ten muzikál. Když mě přestalo bavit kreslení koleček, pomalu jsem sjížděla prstem k jeho rozkroku. Položil mi ruku kolem ramen a začal si hrát s mými vlasy. Vyhrála jsem. Začala jsem ho dráždit přes kalhoty. To se mu očividně líbilo, protože mě začal lehce tahat za mé černé kadeře. Pokračovala bych, kdyby nezazněl zvon, který značil konec první poloviny. Schválně jsem při odchodu 'omylem' upustila peněženku, abych se pro ní zohla před Petrem. Usmála jsem se na něj, on mi jen věnoval vražedný pohled. Možná jsem lhala s tím, že se dnes nic dít nebude.

„Je mi strašně zle." řekla jsem rychle a doufala, že mě nechají jít domů.
„Jak moc? Budeš chtít hodit na byt?" začala se vyptávat Nat, výborně, všechno jde správně.
„Asi chci." šeptla jsem a můj pohled směřoval k Petrovi.
„Já ji odvezu, stejně mě to ani nebaví." nabídl se. Věděl přesně o co mi jde. Nat nás doprovodila do auta a Petr mi otevřel dveře na místo spolujezdce. Dokud jsme se těm dvoum neztratili z dohledu, dělala jsem, jak mi je strašně špatně.
„Proč mi tohle děláš Bet?" tázavě na mě pohlédl, nevěděla jsem, co na to odpovědět. Sama nevím proč tohle vše dělám, proč mu prostě neřeknu, že ho miluju. Nechtěl po mně odpověď, protože věděl, že žádnou nemám.

Petr odemkl vchodové dveře a oba jsme zapluli do obýváku. Chci mu to říct, ale mám strach. Nevím přesně čeho se bojím, ale tak trochu tuším. Nedokázala jsem to říct slovy, proto jsem si na něj obkročmo sedla a vrhla se na jeho rty. On začal jen spokojeně spolupracovat a ruce si položil na mé boky.
„Miluju tě.." šeptla jsem mezi polibky, doufala jsem, že to neuslyší. Opak byl ale pravdou.
„Cože?" odtáhl se ode mě, byl dost zmatený.
„Co? Nic jsem neřekla." snažila jsem se to nějak zamaskovat, ale díky tomu, že pozvedl obočí jestli to myslím vážně, poznala jsem, že se tomuhle už nevyhnu. Slezla jsem z něj, vypnutá televize předemnou mi připadala jako nejzajímavější věc v celém bytě.
„Taky tě miluju.." řekl po chvíli tiše.
„Ale jak sama říkáš, nemůžeme spolu být." dopověděl, zvedl se ze sedačky a už byl na odchodu. To mě tu vážně nechá?
„Petře kam jdeš?" doběhla jsem do chodby, kde si už obouval boty.
„Pryč, potřebuju bejt sám. Ráno ti napíšu." to bylo to poslední co jsem od něj slyšela. Ani se nerozloučil, nebo něco takovýho. Pomalu mi dochází, že vlastně odešel kvůli mně, kvůli tomu, že to chci zpátky. Bolí to? Jo, celkem dost. Nakonec jsem se rozhodla jít spát, vlastně mi nic jinýho nezbývá.

**

807 slov