Predator || Stein27, Sofian Medjmedj

part 22

„Kurva!" zařval Petr snad na celou chatu. Otevřela jsem rychle oči a viděla jsem ho jak se drží za nohu.
„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit." začal se omlouvat když viděl, že jsem se probudila.
„Co se stalo?" pobaveně jsem ho sledovala, jak skáče po jedné noze.
„Ukopnutej palec asi? Nevím." zasténal a ukázal na dřevěný stolek.
„Nesměj se mi, nebo se ti zas vysměju, že nemůžeš chodit!" nepotřebovala jsem vidět jeho přiblblé úšklebky, tak jsem toho nechala. Měl pravdu, chodilo se mi špatně.
„Za to ale můžeš ty!" zakřičela jsem na něj a když si myslel, že ho nevidím, zasmál se.
„Nevím jestli s tebou pojedu příští víkend ten úvodní koncert, volali mi zase z Prahy jestli nemám čas." změnila jsem téma. Myslela jsem si, že mu vypadnou oči z důlků.
„To nemůžeš, na první zastávce jsou vždycky všichni z alba, kamarádi a úplně všichni, takže to máš povinný!" nesnáším když na vše co řeknu má odpověď.
„Řekla jsem jim, že můžu až za dva týdny, takže nebudu na druhý zastávce. A bude to tentokrát od čtvrtka do soboty." viděla jsem jak se mu ulevilo, je hezký že mě tam chce.
„To je dobře, chci tě tam mít. Přijde mi, že budu víc takovej uklidněnej." naklonil se ke mně a políbil mě. Je zajímavý, že ještě před pár týdny jsem ho brala jako spolubydlícího od mých kamarádů, a teď jsem do něj až po uši zamilovaná. Už teď si nedokážu představit život bez něj. Zvykla jsem si na něj až moc rychle, takže pokud se něco stane, bude to hodně bolet. Topím se v jeho očích, zatímco mám v hlavě scénáře co by se stalo, kdyby tohle skončilo.
„Nad čím přemýšlíš?" narovnal se a zvláštně naklonil hlavu.
„Co by se stalo, kdyby tohle skončilo.." nemá cenu mu lhát, stejně to na mně pozná.
„To doufám že ne." zamyslel se, vypadal u toho dost vtipně, protože divně špulil pusu a koukal zaujatě na zeď.
„Jdu se najíst a pro kafe, jdeš semnou?" oblékla jsem si tepláky, abych tam nelítala jen v Petrově triku a spodním prádle.
„Ty se ptáš?" na tváři se mu objevil úsměv a vyšel předemnou ven z pokoje. Ani se neobtěžoval si dát triko, nebo mikinu. Sešli jsme dolů, kde už ostatní snídali. Když jsme vešli do kuchyně, všichni na nás začali divně koukat. Oči mi těkaly po místnosti a hledaly Nat, abych jí mohla věnovat nechápavý pohled.
„Chvílema sem si myslela, že tě tam mučí." promluvila Nat a já zrudla. Začala jsem se smát, schovala jsem si obličej do dlaní a Petrovo objetí byla asi ta nejlepší možná 'schovka'. Otočila jsem se zpátky na ostatní a ti se začali smát taky. Na Willym bylo vidět, že už to drží od chvíle kdy jsme přišli.
„Děláte jak kdyby ste nikdy neprcali." odvětil Petr a já šla pomoct Nat v kuchyni.

***

Když odpoledne Petr s ostatníma řešili hudbu, já měla konečně nějaký ten čas pro sebe. Uvařila jsem sobě a Nat kafe, musely jsme si pokecat.
„Tak co, jak to máte s Calinem?" nevím čím jiným bych měla začít. Přijde mi, že od doby co se bavím s Petrem, jsme se s Nat trochu přestaly bavit.
„Jo je to fajn. Jen nemá vůbec čas, takže jsem většinu času jen tak doma a nebo v práci. Co ty a Petr?" vrátila mi otázku, kterou jsem jí položila.
„Je to těžký, není na tom vůbec dobře psychicky. Dost přemýšlí nad tím, že si zajde za psychologem." zahleděla jsem se do hrníčku kávy. Možná bych to neměla jen tak říkat všem.
„Jestli mu není dobré tak ať určitě jde." podpořila mě Nat a pokračovala v pití kávy. Mezi tím co jsme si povídaly, přišli kluci.
„Bet potřebuju si povídat." objevil se předemnou Petr s absolutně nečitelným výrazem. Zvedla jsem se a šla za ním do pokoje. Padl do postele a otočil se na břicho, přičemž si zakryl hlavu polštáři.
„Co se děje?" sedla jsem si vedle něj na postel.
„Já nevim, ale je mi hrozně" otočil se na mě se skleněnýma očima. Lehla jsem si a stáhla ho k sobě do objetí. Potřeboval se vybrečet. Nemluvila jsem, protože vím, že je nejlepší tu prostě jen být a nechat toho člověka ať se rozpovídá sám, pokud ví jak, nebo o čem mluvit. Je to hrozný pocit vidět svou milovanou osobu se takhle trápit. Ještě horší je však ten pocit, že mu nemůžu pomoct.

**

730 slov