Predator || Stein27, Sofian Medjmedj

part 37

„Co se stalo?" zeptal se Petr, když jsem ho táhla vlastně k němu na byt. Neodpovídala jsem, slzy mi to nedovolily. Šli jsme dál, dokud se nezastavil. Otočila jsem se na něj s ubrečenýma očima a on asi hned věděl.
„Bet pojď sem.." vydechl a vtáhl mě do objetí. To jsem potřebovala. Přesně tenhle pocit mi celé dva roky chyběl. Pocit bezpečí.
„Pojedeš semnou zítra pro moje věci?" mírně jsem se odtáhla, abych na něj viděla.
„Nevím, tohle by sis měla vyřešit sama." pomalým krokem jsme se rozešli k bytu.

„Chybělas mi." zašeptal, když mi chystal gauč na spaní. Já se na něj nechápavě podívala, myslela jsem si, že na mě dávno během našeho odloučení zapomněl, ale opak byl pravdou. Nic jsem mu neodpovídala, jen jsem poděkovala za 'postel' a oba jsme šli spát.

***

Nemůžu usnout. Už skoro hodinu se převaluju z jednoho boku na druhý. Párkrát jsem se i rozbrečela zoufalostí, že nemůžu usnout. Mívám to poslední dobou pořád. Vlastně od tý doby co nejsem s Petrem, brečím kvůli blbostem. Když už jsem nevěděla co dělat, napadlo mě trochu zvláštní řešení. Zvedla jsem se a zamířila k Petrovi do pokoje. Opatrně jsem otevřela dveře a vešla dovnitř. Už spal. Vzpomněla jsem si na chvíle, kdy mi spával v náručí, když mu nebylo dobře. Zajímalo by mě co dělá teď, když mu je psychicky na nic.
„Petře.." jemně jsem do něj žďuchla, ale odpovědí mi bylo pouhé zabručení.
„Peťo.." řekla jsem trochu rázněji.
„Co je kurv- aha, promiň Bet.." pořád je stejně mrzutej, když ho někdo budí.
„Nemůžu usnout, vadilo by ti, kdybych si lehla k tobě?" i přes tmu jsem viděla, jak mu modré oči září. Kývl na souhlas a posunul se, aby mi udělal místo.
„Nedal by jsi mi ještě něco, v čem bych mohla spát?" neochotně se zvedl a ze skříně mi podal tepláky a triko. Skenovala jsem každý jeho pohyb, byl pořád tak elegantní. Nechápu to, nikdy to nepochopím, tu jeho ladnost každého pohybu, který udělá.
„Nedívám se." sedl si na postel zády ke mně, abych se mohla převléct. Tepláky mi byly sice obrovský, ale nějak jsem to zvládla stáhnout šňůrkama.
„Děkuju.." šeptla jsem a Petr už zvedal peřinu a zakryl nás. Nečekala bych, že ještě někdy budu ležet zrovna s ním v objetí a usínat. Na tohle si znovu velice rychle zase zvyknu ikdyž vím, že spolu už prostě nemůžeme být.
„Peťo?" vlastně nevím co mu chci říct. Jen chci znovu slyšet jeho hlas.
„Hm?" už skoro spal, ale pořád mě hladil ve vlasech. Moc dobře ví, že mě to uspí.
„Proč jsi toho debila neudal, když jsi věděl, že má na krku šest lidí?" otočila jsem se čelem k němu.
„Věděl to, že to vím, vyhrožoval mi, že tak skončím taky. Až kvůli tobě jsem to risknul. Šel jsem za fízlama a všechno jim řekl. Potom jsem odletěl na měsíc s klukama do Afriky, aby na mě nemohl. Když jsme se vrátili, už seděl. Přiznal se, věděl, že nemá cenu se obhajovat, měl jsem na něj až moc důkazů." měla jsem v očích slzy, ale zvládla jsem je udržet.
„Kvůli mně?" musela jsem se ujistit. Kývl hlavou na souhlas a já ho obejmula. Chtěla jsem mu toho tolik říct, ale zároveň jsem nevěděla co. Utápěla jsem se v jeho modrých očích a věděla jsem, že mi zase čte z duše. Pořád ho miluju.
„Já vím." řekl dřív, než jsem se stihla vůbec nadechnout, abych mu to řekla. Chvíli jsem na něj nechápavě koukala, že to věděl, ale hned mi to došlo. Čte ve mě jako v knize.
„Taky tě pořád miluju." zašeptal a věnoval mi polibek do vlasů.
„Nemůžeme spolu být Petře." že já vždy musím zkazit tak hezkou chvilku.
„Jsem si toho vědom, to mě ubíjí ze všeho nejvíc." zadíval se do stropu.
„Ale zvládneme být jen kamarádi, ne?" zkoumala jsem jeho nová tetování na hrudi.
„Těžko říct, snad jo." povzdechl si.
„Budeme prostě kámoši s pěknou historií. Budem si říkat kámo, nebo bráško, bude to fajn." zasmála jsem se a on semnou.
„To určitě, nepřestanu ti říkat Bet, to se neboj." náš smích ještě zesílil. Bude těžký se od sebe držet dál po tom všem co jsme spolu prožili.
„Pojďme spát." řekl nakonec a přetočil se na bok.
„Dobrou noc." pousmála jsem se a otočila se zády k němu.
„Dobrou... kámo" uchechtli jsme se a on mi obmotal ruku kolem pasu.

**

727 slov