Predator || Stein27, Sofian Medjmedj

part 43

Nebudu lhát, ale probdělé noci nejsou nic příjemného. Přemýšlela jsem nad tím, proč odešel, nebo jestli jsem ho tím nějak naštvala. Vzala jsem mobil do ruky, bylo přesně dvanáct. Čas mě ale nezajímal, hledala jsem tu slíbenou zprávu od Petra, kterou jsem ale nikde nenašla. Napsala jsem proto Nat, jestli je doma. Odpovědi se mi dostalo hned, ale nebyla to věc kterou jsem chtěla slyšet. Doma není. Rychle jsem na sebe oblékla první tepláky a mikinu co jsem našla a vydala jsem se do bytu, kde bydlí moji přátele.

„Jaktože tu není?" ptala jsem Calina, protože moje nejka byla ve sprše.
„Celou dobu jsem si myslel, že je u tebe, takže jsem se po něm nesháněl." položil si ruku na zátylek a koukal do země. Přemýšlí.
„Co když se mu něco stalo?" klasicky vidím hned to nejhorší.
„Ne to si nemyslím, dokáže se ubránit i když je zhulenej nebo ožralej." přešel k oknu, které otevřel a zapálil si.
„Děláš si prdel? Tvůj kamarád je někde venku a ty si tady kouříš?" vyjela jsem na něj, nevím co to semnou je.
„Miluješ ho že?" řekl z ničeho nic úplně klidně. Jak může být tak v klidu, když je Petr někde venku, úplně sám a vlastně nikdo ani neví kde se nachází?
„Jak tohle souvisí s tím, že tady není?" řekla jsem už poměrně v klidu.
„Bety můžeš se uklidnit? Tohle je u něho normální, večer někam zmizí a buďto se vrátí další den pozdě večer, nebo přijde až za dva dny." z koupelny vyšla Nat, která přerušila můj rozhovor s Calinem. Musela to všechno slyšet, jinak by na mě takto neútočila. Nechápu jak můžou být oba tak v klidu.
„Nemůžu se ukli-" zastavilo mě zvonění mobilu. Petr.
„Bet kde jsi?" byl na mol, rozuměla jsem mu sotva půl slova.
„Jsem u vás v bytě, je tu i Nat a Calin, kde jsi ty?" začala jsem chodit netrpělivě po místnosti. Dlouho nic neříkal, už jsem se skoro nadechovala, abych se zeptala, jestli tam je.
„Před tvým bytem." málem mi vypadly oči z důlku, když jsem to slyšela.
„Zůstaň tam, opovaž se někam odejít!" nakázala jsem mu a hovor vypla. Vyletěla jsem velice rychle z bytu, ani jsem se neobtěžovala zavřít za sebou dveře. Věděla jsem, že mým ocáskem se stal Calin, který se mě snažil dohnat. To se mu však nepovedlo, protože jsem v tu chvíli necítila únavu, ani bolest svalů. Chtěla jsem se prostě co nejrychleji dostat k Petrovi. Doběhla jsem udýchaná k panelovému domu kde bydlím a uviděla jsem osobu celou v černém a s kapucí na hlavě.
„Petře?" Měl zavřené oči, ale hned co jsem na něj promluvila, je otevřel. Viděla jsem ale něco, co jsem nechtěla. Měl tak moc rozšířené zorničky, že jeho nebeská modř nebyla skoro vůbec vidět.
„Promiň Bet, moc mě to mrzí, opravdu." šeptl a chtěl mě chytit za ruku, ale já uhnula.
„To je vtip, že jo?" měl v očích slzy. Za pomoci zábradlí se zvedl a snažil se jít ke mně. Dobře, spíš se ke mně dobelhal. Pevně mě obejmul a já chvíli přemýšlela, jestli mu to vrátit. Nakonec jsem si ho po chvíli přitáhla blíž k sobě. Opíral se o mě téměř celou jeho vahou, takže mé svaly si trochu víc mákly.
„Co tě to napadlo Péťo?" prolomila jsem ticho, které mezi námi nastalo. Odpovědi se mi ale nedostalo.
„Pomůžu ti s ním dovnitř." přešel k nám Calin a vzal si ode mě Petra. Vytáhla jsem z kapsy klíče, kterými jsem následně odemkla dveře od bytovky.
„Nefunguje výtah." upozornila jsem Calina, který už teď vypadal z Petra dost na nervy.
„To ses asi posrala ne?" propichoval mě očima, já jen mykla rameny a pokračovala v cestě po schodech nahoru.

Po dvaceti minutách Petr konečně ležel v posteli a spal. Objednala jsem si jídlo, protože byly už tři odpoledne a já stále nejedla. Pizzu jsem snědla hned jak přišla, chtěla jsem si zapnout netflix, ale v tom mi zabránil jeho hlas z ložnice. Co nejrychleji jsem se k němu snažila dostat. Má noční můru.
„Klid Péťo, už je dobře, jsem tu s tebou." hladila jsem ho ve vlasech, dokud se neprobral.
„Promiň Bet.." zašeptal a ani nezvedl hlavu aby věděl, že jsem to vážně já.
„To je v pořádku Péťo, míváš tohle často?" nepřestávala jsem ho hladit ve vlasech. Překulil se tak, aby mi ležel na prsou a já měla lepší přístup k jeho vlasům.
„Začalo to když jsem tě nechal jít. Před dvěma lety.." odmlčel se. „Je mi z toho vždy na nic, stydím se za to.. Calin mě musí vždy v noci uklidňovat, ale když jsem byl na té chatě s tebou, byl jsem v klidu." sotva mluví, výslech bude až zítra, až bude střízlivý.
„Není se za co stydět, ale teď už spi, potřebuješ to." jakmile jsem to dořekla, slyšela jsem jak pravidelně oddechuje. Usmála jsem se a i přes to, že byly tři odpoledne, jsem upadla do říše snů.

**

819 slov